Ladislav Zadražil Bücher

I. Fejetony II. O Kultuře a literatuře III. Polemiky a pamflety

Čísi zápisky Román v devíti dopisech Pan Procharčin Cizí žena a muž pod postelí Poctivý zloděj Polzunkov Vánoční stromek a svatba Nemilá příhoda Krokodýl Zápisky z podzemí Sen směšného člověka

Originální deník myslitele (1856–1919) někdy označovaného za ruského Nietzscheho. Spadané listy, nejznámější autorova kniha, jsou považovány za zakladatelské opus evropské literatury v oblasti novodobých deníkových reflexí a záznamů. Rozanovovo dílo k nám poprvé uváděl ve fragmentech Josef Florian (v překladech Z. Řezníčka a J. Vašici). „Bez vzájemné tělesné přitažlivosti nemůže vzniknout ani duchovní přátelství. Tělo je podmínkou duchovního sblížení. Tělo jsou kořeny ducha. A duch je vůně těla.“

Deset povídek, které Tolstoj napsal v době své emigrace ve Francii a Německu 1918-1923. S jemu vlastní sugestivností podává výpověď o době a lidech. Demaskuje mravní rozklad, přináší studie chorobných duší, náladové skici, stylizované zápisky. Expresivně ztvárňuje dobovou scenerii abizarní tragikomické situace. Dokonale popsané lidské tragédie a marnosti. Děj povídek se odehrává právě v emigraci.

Roman vypráví o Ivanu Hrozném a Ivanu Nepamětovi - bláznu božím, o prvním a posledním ve středověkém světe. Nejde tu však o tradiční historický román - rafinovana kompozice, expresivní metaforika, rytmické frázovaní vět, kontrast, návratnost a gradace motivů dodávají příběhu silný básnický náboj a symbolické vyznění.

Im ersten Teil des ursprünglich dreiteilig konzipierten Werkes konzentriert sich Gogol auf die Darstellung des zaristischen Russlands. Im zweiten Teil soll die Läuterung des Tschitschikow dargestellt werden, jener Figur, die durch das Land reist und sich durch den Ankauf von toten Seelen bereichert. Menschenverachtung, Korruption, Gewinnsucht sind die Themen der Handlung.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.