Obsahuje v jednom díle veškeré učivo předepsané nejnovějšími osnovami pro občanskou nauku SOŠ. Jednotlivé kapitoly přesně korespondují s konkrétními oddíly osnov. To umožňuje, aby jejich pořadí ve školním roce určoval učitel podle podmínek ve třídě. Obsah učiva je zpracován tradičním způsobem.
Autor tvořivě uplatňuje principy metody a teorie analytické psychologie nejen jako zkušený badatel, ale i jako nadaný esejista, který je s to přesně v pravou chvíli dosadit za abstraktní výklad ještě ilustrující živou metaforu. Současně ukazuje, že analytická psychologie zabírá nejen tradiční mýtická témata související s ezoterní dimenzí lidského bytí, nejen archetypy promítnuté do prastarých mýtů, ale i archetypy přítomnosti, uplatňující se například v nedávných amerických prezidentských volbách. Má smysl pro metafyziku jako takovou, když se kolektivní nevědomí promítá do epizod antických bohů, ale dokáže otevřít i archaické pozadí takového fenoménu, jakým je oblíbený seriál Simpsonovi.
Vlado je člověk, který má rád svět, a to velmi konkrétně a vřele, což je myslím jasně zobrazeno v jeho práci Matrix, Psýché, Realita. Tato práce je tekutého charakteru. Taková povaha může u některých autorů znamenat nejasnost či nevyhraněnost. Vladislav Šolc však z tekutosti vytěžuje to nejlepší - překvapivost, circumbulatio (obtékavost) kolem ústřední myšlenky filmu Matrix, pravdy a svobody. Jeho přístup je citově spojen s filosofickými tématy. Z tohoto důvodu také u Vladislava pojmy jako pravda, svoboda, morálka, závazek mají skutečně hodnotu a nejsou to prázdné intelektuálské fráze jako u mnoha tzv. myslitelů, tj lidí s jednostranně vyvinutou psychickou funkcí. Přesto, že se zabývá tak vysoce metafyzickými tématy, nepropadá ve své práci patosu a sebestřednosti, což vyžaduje velkou morální sílu. Tím Vladislav vrací s odvahou tato témata zpět mezi nás lidi, zpět na zem. Přes vodní charakter díla však Vladovy úvahy vedou jednoznačně k akci, ke ztělesnění v konkrétním činu: Na co by nám byly velké objevy filosofie a náboženství, jako Absolutní duch, Bod omega, Vůle, Sunyata anebo Trojice, pokud bychom naše srdce nepovolávali k odhodlání a činu? Podle něj by základní otázka člověka nezněla jaký je můj původ, jaký je původ světa či jeho smysl, ale víc co mám dělat?, kam jít?.
„Jungova myšlenka individuace jako procesu morální evoluce je myšlenkou navýsost duchovní. Nejde tady už o dokonalého a odtažitého Boha, který shůry shlíží na člověka v jeho marném a hříšném úsilí stát se dobrým, ale o zaníceného a stále se vyvíjejícího Boha, jehož vědomí závisí výhradně na lidském vědomí. Jung zde nemluvil o Bohu ‚tam venku‘, ale o samotném kolektivním nevědomém bytí. Jednoduše řečeno sebepoznání člověka závisí na jeho schopnosti poznávat Boha v sobě samém. V trvalém procesu individuace se vykupují navzájem Bůh i člověk.“ Tato kniha se zdá být vítězstvím racionality nad náboženským poblouzněním. Ukazuje nám, jak lze naprosto přesně porozumět jedné z možností smyslu, který má fundamentalismus v našem světě a pro člověka. Nastavuje nám rovněž zrcadlo, ve kterém můžeme spatřit, jak blízko může mít náš objektivistický racionální postoj k dogmatu "privacio boni", respektive "privacio logicae" a tuto svou pozici až fundamentalisticky zastávat.