Edouard Levé Bücher

»›Autoportrait‹ ist ein Lesegenuss. In dem gut hundertseitigen Werk genauester Beobachtungen hat Levé sich in der Beschreibung aller Facetten des Alltäglichen sowohl entblößt als auch verhüllt.« - Jacques Morice, Télérama Der Mensch ist die Summe seiner einzelnen Teile. Edouard Levé nimmt diese Aussage wörtlich, nimmt sein eigenes Leben bis in die kleinsten Teile auseinander und breitet es vor dem Leser aus. Er erspart kein Detail und berührt, wühlt auf, provoziert, irritiert, lässt schmunzeln, nachdenken, zustimmen, sich wieder erkennen - und wirft dabei Fragen auf, die, an der Oberfläche leicht und angenehm, auf den zweiten Blick beuruhigend tief in das Herz der menschlichen Existenz vordringen.

Es gibt Bücher, die sind von den Umständen ihrer Entstehung so sehr geprägt, dass man sie, sobald man diese Umstände kennt, mit anderen Augen betrachtet und nie mehr unbefangen lesen kann. Das Manuskript von ›Selbstmord‹ hat Édouard Levé im Oktober 2007 an seinen Verleger geschickt, der ihn kurz darauf zurückrief, seine Begeisterung mitteilte, und ein Treffen mit ihm ausmachte, um über den Text zu sprechen. Zu diesem Treffen kam es nie: Édouard Levé, zu diesem Zeitpunkt 42 Jahre alt, erhängte sich nur wenige Tage nach dem Telefonat und noch vor dem verabredeten Treffen in seiner Pariser Wohnung. ›Selbstmord‹ ist sein Vermächtnis, es ist eine Ansprache an ein Gegenüber, das Selbstmord verübt hat, es ist die Rekonstruktion, das Wiederaufrufen einer scheiternden Biografie. Derjenige, der sich selbst tötet, hinterlässt den Hinterbliebenen offene, unbeantwortbare Fragen. Er lässt sie mit diesen alleine. Vor dem Hintergrund der Geschichte des Autors gewinnt dieser zarte, kluge, suchende Text eine schockierende Dringlichkeit, die aufwühlt und bewegt, bestürzt und berührt.

Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965–2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných – a často nerealizovatelných – děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso? Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato – pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho „díla“ jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.

Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zprávy o násilných útocích, genocidách, epidemiích, o soudních procesech či daňových podvodech sousedí s oznámeními o narození a úmrtí, s prohlášeními sportovců, s inzeráty na prodej omšelých i luxusních nemovitostí. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.