Jan Petříček Bücher

Pozoruhodná studie toho, jak ničivé pandemie a přírodní katastrofy zpustošily rozsáhlou římskou říši a přispěly k pádu nejmocnější civilizace starověku. Dějepisci jsou po staletí fascinováni strmým pádem římské civilizace. Kyle Harper ve své knize poprvé klade důraz na úlohu, kterou při něm hrály klimatické změny a velké epidemie. Pomocí moderních vědeckých metod a dat z „přírodních archivů“, tedy z ledovcových jader nebo sekvenování DNA, Harper odhaluje, že osud Říma nebyl psán pouze jeho politiky, vojáky a okolními barbary, ale že k němu přispěly i sopečné erupce, sluneční cykly, klimatická nestabilita či devastující účinky rychlého šíření virů a bakterií, které umožnila pokročilá římská infrastruktura. Kolaps Říma byl totiž podle autora zejména triumfem přírody nad lidskou ctižádostí. Ve druhém století, na vrcholu své síly, byl Řím neporazitelnou supervelmocí. O několik století později byly všechny jeho zdroje vyčerpané a říše se topila v politickém chaosu. Kniha popisuje boj Římanů s neustále se zhoršujícími výkyvy podnebí a opakovaně propukajícími epidemiemi dýmějového moru, kterým obležená říše nemohla odolávat navěky. V Harperově břitké reflexi vztahu lidstva a planety slouží Řím jako memento toho, že dějiny naší civilizace jsou klimatickými vlivy a evolucí bakterií psány v mnohem větší míře, než si ještě dnes dokážeme přiznat.

Historiograficko-politická kniha Davida Sattera Čím menej vieš, tým lepšie spíš je v poradí autorovom štvrtou publikáciou na tému modernej histórie Ruska a obdobia pádu sovietskeho impéria. Ako dôverný znalec ruského a ruského sovietskeho prostredia, reálií, súvislostí, ľudí a okolností podáva v novom diele zasvätený sumárny obraz kľúčových udalostí, v ktorých dôsledku sa historicky unikátny nábeh Ruska na trajektóriu liberálnej demokracie zastavil a pretavil do podoby akejsi pseudomodernej autokracie na čele s novým večným vladárom, vygenerovaným vo všemocnom prostredí ruských tajných služieb. Satter v knihe spája osobné zážitky s kompilovaním verejne dostupných zdrojov, vďaka čomu sa mu darí plasticky vystihovať krok po kroku hĺbkové zmeny v ruskej societe, či už ide o privatizáciu, bombové útoky na obytné domy v Moskve, Volgodonsku a Bujnaksku, obidve čečenské vojny alebo teroristické prepady Divadla na Dubrovke či školy v Beslane. Pod povrchom formálnej jednoty a nacionalistického nadšenia v súčasnom Rusku odkrýva nanajvýš neutešený obraz spoločenského a hospodárskeho marazmu krajiny, v ktorej jednotlivec nemá žiadnu hodnotu, najmä ak nepatrí do oligarchicko-kriminálneho prostredia, ktoré dnes v Rusku hovorí v mene štátu.

Ústředním tématem knihy profesora německých studií a srovnávací literatury na Brownově univerzitě Gerharda Richtera je specifická figura modernity, figura následování, přežívání, nastupování či přicházení po někom nebo něčem, figura, již by bylo možné nazvat potomností. Na analýzách textů autorů jako Kafka, Heidegger, Benjamin, Brecht, Adorno, Lyotard nebo Derrida ukazuje, jakým způsobem se potomnost propisuje do zkušenosti osobní a kolektivní paměti, překladu, fotografie, naděje nebo možnosti myšlení a filozofie „po Osvětimi“. Z rozvinutí zdánlivě triviálního zjištění, že se vždy nacházíme v situaci po něčem, se tak stává pozoruhodné osvětlení Lyotardova tvrzení, že „po filozofii následuje filozofie. Tímto po však je proměněna.“

Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.

Překročit hranice lidského vnímání Země je plná textur, zvuků a vibrací, vůní a chutí, elektrických a magnetických polí. Každý druh živočicha, včetně člověka, je však uzavřen ve své vlastní smyslové bublině a vnímá jen malý kousek našeho obrovského světa. Ed Yong nás přivádíza hranice našich vlastních smyslů a umožňuje nám vnímat vůně, elektromagnetické vlny a další námi necítěné aspekty, které nás obklopují. Setkáváme se s brouky přitahovanými ohněm, želvami, které dokážou sledovat magnetické pole Země, rybami, které plní řeky elektrickými zprávami, a dokonce i s lidmi, kteří ovládají sonar jako netopýři. Zjistíme, že krokodýlí šupinatá tvář je citlivá jako konečky prstů milence, že oči obřích chobotnic se vyvinuly, aby viděly jiskřící velryby nebo že rostliny duní neslyšnými namlouvacími písněmi. Dozvíme se, co vidí včely v květech, co slyší zpěvní ptáci ve svých melodiích a co cítí psi na ulici. Přečteme si příběhy o zásadních objevech v terénu a zároveň se podíváme na mnoho záhad, které zůstávají nevyřešeny. Vtipná a radostí z objevování prodchnutá kniha nás zavede na cestu, o jaké jsme snili, jen jsme to možná nevěděli.

Kniha si klade za cíl vyvrátit tradiční antisemitské stereotypy spojené s interpretací textů sv. Pavla a zasadit jeho život, dílo i misijní činnost do širšího kulturního a náboženského prostředí středomořské civilizace 1. století. Značnou pozornost přitom věnuje vyvrácení novodobé představy o vzájemné výlučnosti pojmů křesťanský a židovský a vztahům mezi v diaspoře žijícími Židy a jejich pohanským okolím. Pavla představuje jako plnohodnotného člena židovské náboženské tradice, nikoli prvního ze skutečně „nežidovských“ křesťanů.

Michel Foucault je známý jako autor, jenž zdůrazňuje závislost lidských subjektů na neosobních strukturách, nad nimiž nemají žádnou moc. Zároveň však je celé jeho dílo neseno kritickým záměrem a skutečným étosem svobody; jako by nás chtěl osvobodit přesně od těch omezení, která s takovou pečlivostí popisuje. Předkládaná kniha si bere za východisko právě tento paradox, jenž se konkretizuje ve Foucaultově projektu filozofické kritiky. Ta má za cíl nejen poznání současných apriorních podmínek našeho myšlení a jednání, ale i jejich narušování a překračování. Kde se však bere možnost svobody, kterou tento podnik předpokládá? To je kardinální otázka, již se kniha snaží soustavně sledovat, především se zaměřením na období Archeologie vědění a pozdějších svazků Dějin sexuality. Nespokojuje se přitom s pouhým referováním, nýbrž se chce skutečně konfrontovat s filozofickými otázkami, které zkoumaná díla nastolují, a samostatně domýšlet ty jejich koncepce, které Foucault sám načrtl jen v náznacích.

Unser Dasein auf diesem Planeten ist begrenzt. Ein paar Tausend Jahre, vielleicht einige Zehntausend, und katastrophale Ereignisse wie pandemische Viren, Eiszeiten oder Kometeneinschläge könnten fast alles Leben auslöschen. Michio Kaku betont, dass es an der Zeit ist, die nächste Zivilisationsstufe zu erreichen und den Aufbruch ins Weltall voranzutreiben, indem wir Weltraum-Archen planen und bauen. Der Physiker erläutert, wie und wann dies möglich sein könnte, stets im Einklang mit den physikalischen Gesetzen. Erste Schritte führen zum Mars, mit einer bemannten NASA-Mission um 2030 und der Erkundung des Asteroidengürtels. Die geologische Ausbeutung dieser Himmelskörper könnte die Finanzierung für Terraforming und technische Entwicklungen wie Quantencomputer und selbstreproduzierende Roboter sichern. Kaku schätzt, dass bis 2050 die Mittel und Technologien ausreichen könnten, um einen ständigen Außenposten auf dem Mars zu errichten. Von dort aus könnte die Entwicklung zu einer Stadt im Weltraum und Reisen in andere Sternensysteme voranschreiten. Er untersucht zukünftige Technologien wie Weltraumaufzüge, Meteoritenabwehr und Raumschiffe mit Antimaterie-Antrieb und entwirft ein unterhaltsames, kenntnisreiches Panorama möglicher technischer Wunder, die den Weg ins All ebnen könnten.

Geologie médií vychází z perspektivy materialistického a post-antropocentrického myšlení, které klade důraz na vztah kultury k materiálním skutečnostem, jež ji podmiňují. Jussi Parikka svět médií zkoumá jako hmotnou součást geologické sféry: zabývá se například procesy těžby, které umožňují jejich vznik, nebo jejich posmrtným životem v podobě elektroodpadu a budoucích fosilií. Popisuje environmentální, sociální a ekonomický kontext novomediální kultury a rozbíjí iluze o její „čistotě“ a „imaterialitě“. Jeho kniha není jen důležitým příspěvkem k debatám o mediálních technologiích, novém materialismu a antropocénu, ale také průvodcem po současné umělecké praxi, která na tyto fenomény reaguje.

Dílo Iluze pokroku (1908) představuje pokus zkoumat myšlenku pokroku pomocí Marxových historických metod, podle nichž je výklad idejí nutné založit na porozumění třídním vztahům. Sorel sleduje dějiny pojmu pokroku a kritizuje jej coby buržoazní ideologii, od níž se proletariát má oprostit. Vůbec ovšem nezavrhuje technický pokrok jako takový ani nepopírá jeho existenci; staví se však proti ideologii, která svádí ke kvietismu tím, že považuje pokrok za zaručený, a která jej chápe primárně jako hromadění intelektuálních poznatků. Proti této klamné buržoazní představě o pokroku staví „reálný pokrok“ moderního průmyslu, který je plodem technických dovedností proletariátu. V krátkém spisku Rozklad marxismu (1908) chce Sorel marxistickou doktrínu zbavit strnulosti a dogmatismu, do nichž v jeho době upadla. Za tím účelem se snaží odkrýt skutečné jádro Marxova myšlení a očistit je od cizorodých složek, zděděných po starších socialistických naukách. Vymezuje marxismus jednak vůči utopismu, jednak vůči blanquismu. Zatímco první se pokouší radit vůdcům společnosti, marxismus se zajímá výhradně o organizaci proletariátu; a zatímco druhý chce prostřednictvím politické strany dobýt státní moc, marxismus zůstává oddaný myšlence třídního boje a absolutní revoluce. Za nejvěrnější uskutečnění Marxových idejí proto Sorel považuje soudobý revoluční syndikalismus.

Světoznámý vědec zve čtenáře na vzrušující cestu za kvantovou výpočetní technikou, jež slibuje bezprecedentní nárůst výpočetního výkonu a umožní pokrok ovlivňující všechny aspekty našeho každodenního života. Kvantové výpočty bychom mohli využít k dekódování zásadních chemických procesů, k vytvoření super baterie, která umožní vznik slunečního věku, nebo k návrhu reaktorů jaderné fúze pro výrobu čisté, bezpečné a obnovitelné energie. Díky nim bude možné proniknout do složitého skládání proteinů, které je základem dosud nevyléčitelných nemocí, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Kaku předpovídá, jak kvantové počítače posunou hranice lidského poznání a jak budou pracovat s využitím stejných atomových sil, které stvořily vesmír.

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti.Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.