Dagmar Blümlová Reihenfolge der Bücher

Kniha představuje průřez literárním dílem Aloyse Skoumala (1904-1988) od jeho raných vyznání z dvacátých let po literárněhistorický esej a rukopisné aforismy ze sedmdesátých let. Obsahuje epigramy, verše, deníkové záznamy, proslov na 1. sjezdu českých spisovatelů a různé výklady osobností literatury a kulturněhistorického prostoru. Textový materiál je rozdělen do dvou celků. První část zahrnuje literárněhistorické a kritické texty, většinou doslovy a jubilejní medailony. Druhá část ukazuje Skoumala jako spisovatele - epigramatika, satirika a glosátora, přičemž jejím jádrem je nikdy nepublikovaná sbírka Budiždán, která shrnuje více než tři desetiletí jeho aforismů. Tato část je tematicky spojena se Skoumalovým deníkem z let 1955-1956, jenž odhaluje zákulisí české literatury a kultury a ukazuje jeho specifickou metodu tvoření založenou na ironizujícím hněvu. Závěr knihy přináší dvě básnické vstupy, zahrnující přírodní lyriku z východočeské Budislavi a skladbu pro děti z téhož kraje. Editorka Dagmar Blümlová se osobností Skoumala zabývá téměř třicet let a napsala o něm monografii.

Kniha je souborem sedmi příspěvků od Dagmar Blümlové, Václava Cílka, Anny Hogenové, Petra Juřiny, Michala Kohouta, Karla Stibrala a Jiřího Zemánka, jež zazněly na stejnojmenné konferenci konané 12. května 2012 v Praze. Krajina je v nich představena jako fenomén zajímavý pro mnohé obory: filozofii, archeologii, estetiku i přírodní vědy, a zároveň jako nevyčerpatelný zdroj umělecké inspirace. Nechybí ani představení jednoho ze současných amerických ekologických přístupů ke krajině: objevování důležitosti takového způsobu vnímání krajiny a předávání zkušeností s ní, který je typický pro animistické kultury přírodních národů, jež se rozvíjely bez jakéhokoliv systému písma. Obsah: - Krajina jako naše prodloužené tělo (Anna Hogenová) - Krajina archeologická (Petr Juřina) - Posvátná krajina (Václav Cílek) - Současná estetika a krajina (Karel Stibral) - Kdo obývá krajinu? Krajina - sídlo - vědomí (Michal Kohout) - Krajina ve slovech i za slovy. Pokus o typologii literární krajinomalby (Dagmar Blümlová) - Jak ladit s řečí země - K ekologii a etice jazyka Davida Abrama (Jiří Zemánek)

Prezentace a reprezentace české vědy a kultury v prvním desetiletí samostatného státu (1918-1929).

Soubor kulturněhistorických statí nabízí nejrůznější pohledy a metodologické přístupy k fenoménu moderny vymezené přelomem 19. a 20. století. Vedle syntetizujících statí Společenská modernizace a česká intelektuální elita (J. Štaif), Konzervativní rozbřesk moderny (M. Hlavačka), Česká literatura 19. století na cestě k modernosti (A. Haman) či Gotická duše moderny (L. Řezníková) lze v knize nalézt i interpretace osobností spjatých s modernou (J. Karásek, A. Breisky), či evropské komparace (Lotyšská básnická moderna, Česká moderna v Uhrách). Tematický celek dotváří přílohy – faksimile souvisejících dobových textů (Manifest české moderny) včetně parodií na modernu.

Životopisná monografie o předčasně zesnulém historikovi L. K. Hofmanovi (1876-1903), vrstevníky považovaném za největší talent historické vědy své generace. Autorka, kulturní historička, se pokouší vysvětlit jeho osobnost z indicií českého fin de siecle, zformulovat jeho traumatizující svár mezi vědou a uměním i zahlcující ideál soudobé literatury, který mu bránil přijmout pravidla reálného každodenního života. K nejzajímavějším kapitolám patří L. K. Hofmana život poté nebo Stručná anamnéza pokrokářství. Významné jsou i postřehy ilustrující působení ruské literatury v české kultuře konce 19. století.

Monografie přibližuje osobnost Aloyse Skoumala (1904-1988), kterého autorka konfrontuje se všemi sférami kultury dvacátého století, do nichž během svého života aktivně vstupoval a zanechával v nich svou stopu. Na základě studia zdrojů, jež formovaly jeho duchovní svět, dochází k závěru, že vědomě přenesl nonkonformní pozici staroříšského Josefa Floriana do zcela odlišných podmínek prostředí i doby. Ačkoliv se jako Moravan nikdy nepřestal vymezovat vůči Praze, v níž prožil půl století, potřeboval být v centru kulturního dění, jež mu poskytovalo materiál pro v Čechách po Havlíčkovi nevídaný typ nekompromisní ironie. S jeho "boschovským" viděním nelze vždy souhlasit do důsledku; pravdou však je, že v sarkasmech a hyperbolách jeho kritik, lektorských posudků, novinových a časopiseckých článků, konferenčních vystoupení a zejména ve vlastní aforistice a v epigramech vyvstávají specifické rysy jednotlivých historických období - ať již první republiky nebo let padesátých - ve velmi ostrých konturách. Oporou pro nelehký úkol, jejž si předsevzal jako životní, mimo jiné zbavit českou kulturu "pivního pochechtávání", "fořtovské důkladnosti" a "flekovské úrovně", mu byla inspirace angloirského myšlení a literatury. Jeho překlady, na něž se plně soustředil až v druhé polovině svého tvůrčího života a jejichž osu tvoří triáda Swift - Sterne - Joyce, autorka dokládá završení Skoumalova "irského záměru".