Jaroslav Pažout Bücher

Druhá světová válka přinesla milionům lidí utrpení, svým rozsahem i formami v dějinách dosud nepoznané. Tažení nacistického Německa a jeho spojenců a z něj vyplývající okupace řady zemí doprovázená mnoha brutálními projevy vyvolala potřebu vyrovnat se s tímto obdobím, vypořádat se s válečnými zločinci, ale i s domácími zrádci a kolaboranty, byť hranice mezi kolaborací a rezistencí byla často tenká. Publikace si klade za cíl přispět k poznání procesu poválečné retribuce, který představuje velmi komplikované a často i bolestivé téma. Zabývá se jeho mezinárodními konsekvencemi, aplikací retribuce vůči národnostním menšinám a jejím průběhem ve vybraných regionech i reflexí ve filmové tvorbě.

Snaha ovlivnit veřejné mínění – domácí i zahraniční – je přirozeným cílem každého režimu, který se prostřednictvím propagandy snaží jednak o svou legitimizaci a prosazení vlastních cílů, jednak o potření skutečných i zdánlivých protivníků. Také Československo bylo ve svých dějinách vždy arénou i předmětem informačního boje mezi různými vnitřními i vnějšími politickými silami a ideovými směry. Markantně se to projevilo i v prvních letech po skončení druhé světové války, kdy se rozhodovalo o budoucí podobě státu, a především po únoru 1948, kdy se komunistický režim snažil upevnit a posléze i udržet své pozice též prostřednictvím mohutného propagandistického působení. Do informačního boje se samozřejmě zapojili i odpůrci komunistického režimu. Publikace si klade za cíl přispět ke zkoumání tohoto důležitého tématu. Příspěvky se zabývají problematikou propagandy obecně i dílčími problémy. Jedna z kapitol se věnuje také možnostem aplikace daného tématu pro didakticko-pedagogické účely a propagandě ve filmu. Vedle obrázkových příloh k jednotlivým článkům obsahuje kniha faksimile šestnácti propagandistických a osvětových plakátů z první poloviny sedmdesátých let.

První část publikace se zaměřuje na období před získáním mocenského monopolu komunistickou stranou v únoru 1948 a obsahuje studie věnované jejímu obrazu v lidoveckém tisku druhé poloviny 30. let na příkladu publicistiky Lidových listů, odrazu propagandy Kominterny v ilegálním tisku ostravských komunistů na počátku II. světové války, levicovým mládežnickým organizacím na Moravě v protinacistickém odboji, osudu německých komunistů v Československu v prvních dvou poválečných letech a působení Alexeje Čepičky ve funkci předsedy Místního národního výboru v Kroměříži v letech 1945-1947. Druhá část zahrnuje články zaměřené na dílčí témata z dějin KSČ v době, kdy byla stranou vládnoucí. Texty se zde zabývají vnitrostranickým vývojem Komunistické strany Slovenska od roku 1948 do začátku 60. let, situací v Jihomoravském krajském výboru KSČ v Brně v letech 1967-1968 a vztahům mezi KSČ a východoněmeckou Jednotnou socialistickou stranou Německa v letech 1969-1989. Je zde též poprvé publikován projev Gustáva Husáka na aktivu funkcionářů KSČ z obvodu Prahy 9 v závodě ČKD v Praze-Vysočanech 31. května 1969, který předznamenal nástup tzv. normalizace.

Názory a vzpomínky členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) jsou doplněny fotografiemi a dokumenty. Historici Petr Blažek a Jaroslav Pažout diskutovali s účastníky VONS 19. října 2007 v bytě Kamily Bendové na Karlově náměstí v Praze, kde v dubnu 1978 přijali své základní prohlášení. Diskuse byla rozdělena do čtyř tématických celků: první se zaměřil na okolnosti vzniku VONS a jeho působení do zásahu moci v květnu 1979, druhý na praktické fungování výboru a organizaci jeho práce, třetí na represi proti členům výboru, zejména ze strany Státní bezpečnosti, a závěrečná část se orientovala na činnost VONS po roce 1989. Zajímavé svědectví o této kapitole české historie přinášejí Václav Havel, Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Václav Malý, Zbyněk Hejda a další. Kniha obsahuje CD se všemi čísly časopisu Informace o Chartě 77 (Infoch) od roku 1978 do 1992, které zahrnují sdělení VONS. Výbor založila 27. dubna 1978 skupina signatářů Charty 77, kteří sledovali případy policejní a justiční svévole a pomáhali postiženým se zajištěním právního zastoupení a další pomoci, přičemž se obraceli na československé úřady s žádostí o nápravu.

Působení disentu a nonkonformních aktivit ve středoevropských zemích sovětského bloku hrálo klíčovou roli při pádu komunistických režimů. Tato kolektivní monografie nabízí přehled vývoje opozičních hnutí v Československu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice, zkoumá jejich paralely a rozdíly. Kromě historických studií obsahuje názory dobových aktérů a relevantní dokumenty. První blok se zaměřuje na opoziční hnutí v NDR, Polsku a Maďarsku, přičemž autory jsou Tomáš Vilímek, Łukasz Kamiński a Eva Irmanová. Dále je zde příspěvek Mikołaje Iwanowa o disidentském hnutí v SSSR, jehož vývoj ovlivnil i ostatní komunistické země střední Evropy. Druhý blok se soustředí na opozici v Československu na konci osmdesátých let. Milan Otáhal zkoumá opoziční hnutí v českých zemích, zatímco Norbert Kmeť sleduje nezávislé aktivity na Slovensku. Petr Blažek hodnotí činnost opozice z pohledu vedení Komunistické strany, Jaroslav Pažout se věnuje postihům za protirežimní vystoupení a Jiří Suk analyzuje Chartu 77 a její vliv na Občanské fórum. Publikace rovněž obsahuje přepisy diskusí a edice dokumentů, doplněné faksimiliemi letáků, petic a fotografií ilustrujících občanské aktivity v Československu.

Podtitul: Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. Autor ve své knize paralelně sleduje vývoj západoevropského a československého studentského hnutí v šedesátých letech 20. století. Svůj výklad rozčlenil do čtyř částí. V první se věnuje obecným společenským příčinám poválečného levicového studentského radikalismu v západní společnosti, jeho ideovým zdrojům a předchůdným formám. Posléze mapuje reálný průběh studentského protestního hnutí v hlavních západních zemích. Po kulminaci studentských protestů v roce 1968 sleduje pozvolný rozpad hnutí, jakož i jeho transformovaný vliv na další vývoj společnosti. Za touto kapitolou následuje exkurz věnovaný studentskému hnutí v Polsku a Jugoslávii.

Publikace je rozdělena do dvou částí. První, zaměřená na období do konce druhé světové války, obsahuje studie věnované postoji komunistické strany k otázce sjednocení levice před VII. kongresem Kominterny konaném v roce 1935, vlivu sovětské propagandy na utváření obrazu Sovětského svazu v meziválečném Československu, dětství a studentským letům Alexeje Čepičky a represím vůči slovenským komunistům v letech 1939-1943. Do druhé, "poválečné" části pak byly zařazeny texty zabývající se rivalitou mezi komunistickou stranou a sociální demokracií v letech 1945-1989, sítí vazeb a způsoby vyjednávání v poúnorové komunistické straně na příkladu kontaktů mezi funkcionáři Krajského výboru KSČ v Brně a Okresního výboru KSČ Brno I v letech 1948-1952, převzetím sovětského modelu sociální správy v Československu v letech 1950-1956 a kulturní politikou vedení komunistické strany v letech 1962-1966.

Po listopadu 1989 se historický výzkum období let 1948–1989 soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou perzekuci. Toto směřování vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. V poslední době do popředí badatelského zájmu stále více vstupuje problematika každodenního života a proměny životního stylu. Objektem odborného zájmu se tak ve větší míře stává „obyčejný“ člověk se svými běžnými starostmi. Zvýšený zájem o dějiny každodennosti je zřetelný i u laické veřejnosti. K hlubšímu poznání tématu by měla přispět i tato publikace, rozčleněná na tři celky.

Stížnosti a obecně dopisy občanů politickým a správním orgánům i jejich představitelům, společenským organizacím a médiím představují pozoruhodný pramen, jehož prostřednictvím lze sledovat jednu z nejintenzivnějších forem specifické komunikace mezi občany a různými institucemi komunistického režimu. Odráží se v nich klíčové problémy, s nimiž se občané potýkali. Přinášejí rovněž cenné svědectví o možnostech – či spíše nemožnostech – vládnoucího režimu reagovat na tento „barometr nálad“ ve společnosti, čerpat pro korigování své politiky z této „studnice informací“. Stížnosti dávají nahlédnout nejen do myšlenkového světa pisatelů, ale poodhalují i rozmanité podoby jednání a strategií při prosazování osobních i celospolečenských zájmů. V zemích s nedemokratickým systémem vlády, vyznačujícím se potlačováním svobody projevu a absencí svobodných voleb a nezávislých médií, představují jeden z mála relevantních zdrojů pro poznání myšlení a nálad obyvatelstva, tedy „obyčejných lidí“. Publikace si klade za cíl přispět k pochopení tohoto tématu.

Dopisy občanů představitelům a orgánům Komunistické strany Československa v letech 1988–1989. Předkládaná monografie si klade za cíl přispět k poznání fenoménu dopisů a stížností občanů v komunistických diktaturách i příčin a okolností zhroucení normalizačního režimu na sklonku osmdesátých let v Československu. Její základ tvoří edice čtyř desítek dokumentů – periodických svodek z dopisů adresovaných ústřednímu výboru KSČ a jeho generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi, resp. ústřednímu výboru KSS a jeho prvnímu tajemníkovi Ignáci Janákovi. Jednotlivé dokumenty jsou opatřeny poznámkovým aparátem, jenž přináší řadu doplňujících informací a s využitím rozsáhlé a dosud opomíjené sbírky dochovaných stížností i podrobněji přibližuje řadu konkrétních kauz. Nedílnou součástí knihy je i úvodní studie, která problematiku dopisů občanů adresovaných stranickému vedení představuje v širším tematickém záběru a delší časové perspektivě, pokrývající celé období takzvané normalizace. Autoři v ní podrobněji analyzují některá z klíčových témat, jako jsou bytová politika, sociální zabezpečení, ekonomické problémy, rozkrádání, politika strany a německé válečné hroby v Československu, a přibližují i stížnosti, které se do svodných informací vůbec nedostaly, neboť překročily proměnlivou hranici „konstruktivní kritiky“ a získaly punc „nepřátelského štvaní“.