Erudovaný, nepřestajně plynoucí esej Michala Janaty o "sypké nehmatnosti smrti", ač může na první pohled působit poněkud nihilisticky, je živým a borgesovsky rozvětveným organismem. Jeho torzovitý charakter jako by naznačoval rozpadání a ztrácení tvaru věcí. Slyšíme neslyšitelný zvuk přesýpacích hodin, kdy zrnka okamžiku mizí v minulosti. Text je brutálně upřímný, nelítostně vtipný, třaskavý jako trhavina, originální a myšlenkově bohatý, ale rovněž inspirativně navracející tabuizovaná témata do tohoto chaotického a ke "smrti ubaveného světa".
Vnitřním popudem k napsání Ustavující průběžnosti čar bylo to, co jsem nazval stigma počátku. Tedy schopnost čáry popřít svou jsoucností nicotu plochy, z níž povstává.
Pokusil jsem se pojednat čáru v nejširších souvislostech tak, aby extenze výkladu zároveň nepopřela nutnou výkladovou koncentraci na to, čím je čára jako konstitutivní prvek našeho vnímání i jako kresebné vyjádření lidské schopnosti vtiskovat svým představám i vnímání tvar. Čáru chápu jako něco, co zakládá bytostnou a plodnou dualitu našeho života. Tato životní rozeklanost je oním hybatelem lidského chování a jejím výrazem je právě čára. Ta osciluje mezi vůlí být intuitivním či geometricky reglementovaným tvarem. Jako geometricky reglementovaný tvar je čára úzce spjata s bodem, plochou a tělesem, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly této knihy. Jako intuitivně chápaný útvar je čára hluboce zakotvena v naší tělesnosti, v naší schopnosti vstupovat pomocí vnímání do „mezer” mezi věcmi. Čára je výrazem hraničení věcí mezi sebou a zároveň ostenzí, schopností ukazovat rozdílnost, která má ovšem rovněž svou vyprávěcí dimenzi, protože každá čára je nebo může být narací, schopností být příběhem. Na pozadí Zénónových paradoxů pohybu pak vyvstává v tomto textu otázka toho, do jaké míry je čára pohybem či nehybností.
V úvodu svého textu Michal Janata přiznává, že jeho úvahy vycházejí ze zklamání z teoretiků fotografie, kteří podle něj nedokázali vypracovat dostatečnou ontologii fotografického obrazu. Místo odstranění tohoto nedostatku se Janata zaměřuje na interpretaci aspektů fotografie, které jsou nedostatečně reflektované.
Janata předpokládá, že fotografie, považovaná za spolehlivého svědka událostí, osciluje mezi tím, co odhaluje, a tím, co zakrývá. Věnuje se také času, specifikům žánrů, vztahu fotografie k paměti a kolektivní paměti, a zamýšlí se nad vztahem vidění a poznání. Jeho výběr aspektů umožňuje chápat fotografii jako složitý fenomén z různých zorných úhlů.
Znechucení nad teoretiky se projevuje v jeho opření o názory filozofů, včetně antických. Toto využití klasických a současných filozofických textů považuji za produktivní, neboť přináší nový pohled na fenomén fotografie.
Osobní tón, kterým Janata hovoří o svatební fotografii svých rodičů či konkrétní fotografii, činí text čtivější a přístupnější. Tento osobní přístup autor nezneužívá, což textu dodává na hodnotě. Janatův text je cenným příspěvkem k myšlení o fotografii.
Kniha se zabývá historickými okolnostmi, za nichž se paměť stává předmětem bádání, výzkumu a interpretace. Michal Janata se v knize zamýšlí nad otázkou nakolik a proč je paměť tak nesamozřejmou položkou filozofie a neurověd.
Dále se věnuje vztahu paměti a mysli spolu s otázkou, jak se nám daří získávat jistotu o existenci myslí jiných, než je ta naše vlastní. Soustředí se na trýzeň, kterou nám způsobuje paměť, když nechce vydat plody svého úsilí, na otázku vrstevnatosti paměti či na mysl amnestika, která je permanentní nepopsanou deskou. Přibližuje proměnu osobnosti lidí, které postihly potíže s pamětí, blahodárný účinek zapomínání, kterému můžeme říkat eliptické, protože nás zbavuje všeho balastu a umožňuje nám rozlišovat podstatné od nepodstatného, zlověstný účinek privativního zapomínání, které zužuje mentální prostor a zkracuje čas postižených, nebo otázku existence kolektivní paměti či její časové dimenze. Paměť je tu tak zastoupena v plurálu, v mnohosti svých projevů i v bohaté šíři oborů, které se jí zabývají.
Michal Janata (nar. 1952) ve své esejistické knize Stáří je mládím světa rozkrývá titulní téma v široké historické perspektivě myšlenkových a kulturních souvislostí a pronikavě analyzuje systémová znevýhodnění, jimž jsou v naší současné společnosti vyznávající kult věčné mladosti a neutuchajícího výkonu ve stále větší míře vystavováni příslušníci „vyloučené generace“. Hluboce erudovaný a přitom čtivý text, jehož sarkastický účinek podtrhuje podíl dvou příslušnic mladé generace, ilustrátorky Anežky Hájkové (nar. 1997) a autorky grafické úpravy Josefiny Karlíkové (nar. 1995), demaskuje rozmanité formy ostrakizace a účelového zneužívání seniorů a upozorňuje přitom na alarmující míru obecné lhostejnosti, která tyto jevy umožňuje. Tváří v tvář příznakům postupující dehumanizace Janata nepropadá zatrpklému karatelství ani bolestínskému sentimentu, ale střízlivě a leckdy vyloženě zábavně zvažuje možnosti a šance, které i za těchto podmínek člověku nabízí jeho životní finále, jež dříve či později čeká každého z nás.
Autor se zamýšlí nad smyslem vidění, tím, co nám zrak dává, jak je výlučný v kontextu s dalšími smysly. Cituje klasiky a moderní autory, neboť téma vidění a jeho vnímání prostupuje staletími. Čtenář v jeho knize nalezne odpovědi na mnohé otázky, které si možná někdy kladl, aniž by znal odpovědi na tyto základní úvahy o podstatě vidění a života. Je napsána velmi odborně, ale přitom čtivě i pro toho, kdo není běžně zvyklý studovat odbornou literaturu. Je to opravdu silná kniha – po jejím přečtení mnohem lépe pochopíme, čím procházejí lidé, kteří ztrácejí zrak, a budeme moci rozumět tomu, co prožívají naši blízcí, kteří jsou takto postiženi.
Abychom mohli poskytovat politice prostor pouze v té míře, která nám umožní se zabývat důležitějšími věcmi, musíme se v ní angažovat. Pokud ji necháme jen na těch, kteří nás chtějí o toto právo připravit, budeme se muset politikou zabývat proti své vůli, a proto se nebudeme moci zabývat důležitějšími věcmi, než je právě ona. Tato kniha se nejen zabývá aporiemi demokracie, ale rovněž vyvrací obecně sdílenou představu o ekvivalenci této politické formy vládnutí a svobody.
Tématem knihy je svoboda, ačkoli se v ní daleko více hovoří o demokracii. Svoboda je více než demokracie a proto nelze obě bez dalšího synonymizovat. V různých souvislostech je v této knize několikrát zdůrazněno, že svoboda se neváže jenom k demokracii a že za různých historických období existovala svoboda i v politických režimech, jež poměřujeme ahistoricky našimi současnými měřítky a o nichž se mylně domníváme, že je se svobodou nemůžeme spojovat. K demokracii bytostně patří permanentní nebezpečí, že se obrátí ve svůj opak, jak to vidíme názorně v řadě konkrétních historických případů, které jsou dostatečně známy.
Autor se zabývá vztahem demokracie a republikánství a vztahem demokracie a liberalismu, srovnáním demokracie antické (řecké) a novodobé, vztahem svobody a práva, svobodou a rovností, společensko-smluvními teoriemi a řadou dalších aspektů.
Předmluva: Miroslav Novák.
Kniha se zaměřuje na vývoj čtyř evropských velkoměst, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, a zkoumá, zda lze z jejich historických souvislostí vyvodit rozdílné sídelní strategie. Srovnání zahrnuje i další města, pokud to logika výkladu vyžaduje, což často vede k komparační asymetrii pro udržení celistvosti interpretace. Téma je rozděleno do několika subtémat, včetně urbanizace jako klíčového rysu 19. století, modernizace a industrializace, elektrifikace a hygienických změn přinesených kanalizací. Změny ve městech 20. století a postmoderní reakce na ambice moderny rovněž hrají důležitou roli.
Hlavním zaměřením je komparace čtyř urbanistických strategií: haussmannizace Paříže, asanace Londýna, výstavba Velkého Berlína a Ringstrasse ve Vídni. Kapitola o vzniku průmyslového města zkoumá modernizaci a industrializaci jako součásti urbanizačního procesu. Urbanistická teorie 20. století se stává interdisciplinární a internacionalizovanou. Předposlední kapitola se věnuje transformaci moderního konceptu v postmoderní kontext, zatímco závěrečná kapitola shrnuje odlišnosti urbanistických strategií, které vykazují pozorovatelnou shodu.
Podtitul knihy Mr(a)zí – Deník, který jím není – naznačuje, že chronologická posloupnost je téměř to jediné, co by mohlo upomínat na žánr deníku. Text je programově hybridní. Najdeme v něm různé stylové polohy, jež autor využívá k tomu, aby podal svědectví o tom, co se v něm a kolem něho děje. Najdeme zde vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace, citace z různých dokumentů a řadu dalších textových útvarů.
Kniha je plná kontrastů, z nichž ten nejvýraznější spočívá v tom, že se zde systematičnost prolíná s „náhodností“ zápisů, jež ovšem přesto tvoří, jak autor doufá, koherentní celek. Marek Vajchr hovoří v souvislosti s tímto textem o „naraci ‚nesené‘ několika výraznými motivy a přesně načasovanými kontrasty stylových poloh“. Škála těchto stylových poloh odpovídá nezvykle širokému spektru životních překážek, které činí z autora dobrodruha proti své vůli. Z tohoto pohledu není vůbec nadsázkou říci, že tato kniha je svým způsobem vlastně dobrodružná literatura. Peripetie příběhů v knize popsaných ukazují, že není třeba cestovat za exotikou do daleké ciziny, protože velkou porcí excesů se vyznačuje naše „tady a teď“.
Nicolas Mahlers kleine Comic-Geschichte der Philosophie von Platon bis Foucault Philosophie ist unverständlich, langweilig und witzlos? Denkste! Das kann nur der behaupten, der noch nicht Nicolas Mahlers ebenso kluge wie subtil komische Comic-Geschichte der Philosophie kennt. Hier erzählt er bislang unbekannte Szenen aus dem Leben der 22 berühmtesten Philosophinnen und Philosophen: Wir erleben Partyspaß mit Kant, besuchen mit Hegel eine Kunstausstellung, sind mit Marx im Supermarkt und mit Nietzsche im Pfadfinderlager, gehen mit Deleuze ins Kino und feiern Traumhochzeit mit Simone de Beauvoir … Und auch wenn sich nichts so zugetragen hat, haben wir mehr über das Leben, Denken und Fühlen des jeweiligen Philosophen erfahren als je zuvor – und wie selten über die Absurdität unserer menschlichen Existenz gelacht.
