Terezie Nekvindová Bücher

Antologie České umění 1980-2010. Texty a dokumenty se soustřeďuje na formativní momenty a procesy nedávné doby. Zkoumanou periodu poznamenalo několik významných dějinotvorných předělů, jež proměnily nejen uměleckou formu a výtvarný jazyk českého umění, ale i pojetí kultury a společnosti. Vybrané texty a dokumenty jsou uspořádány do jedenácti tematických kapitol, které poukazují na jevy dobové diskuse i dlouhodobé tendence vytvářející na české výtvarné scéně určité názorové napětí. Jsou zastoupeny manifestační a programové texty, teoretické a kritické eseje, úvody k výstavním katalogům i některé úvahy umělců. Oblast výtvarného umění dále rámují studie z filozofie, sociologie, historie a politologie, které vytvářejí důležité kontextuální pozadí. Doplňují je texty zahraničních kritiků a teoretiků umění. Textovou část antologie doprovází rozsáhlá chronologie zachycující významné události domácího uměleckého provozu, dobové kulturní politiky a politické historie celého období. Antologie jako svého druhu konstruovaná historie českého výtvarného umění předkládá čtenáři jednu z možných variant, jak číst transformační kulturně-společenské procesy let 1980-2010. Navazuje na předchozí publikaci připravenou VVP AVU - České umění 1938-1989. Programy, kritické texty, dokumenty (Academia, Praha 2001) a její německou verzi Utopien & Konflikte. Dokumente und Manifeste zur tschechischen Kunst 1938-1989 (Hatje Cantz, Ostfildern 2007).

Kniha zahrnuje šestnáct let Domu umění České Budějovice, který se pod vedením kurátora Michala Škody stal jednou z nejprestižnějších institucí pro vystavování současného umění a architektury v České republice. Galerie vykazuje dramaturgicky kompaktní celek, který představuje české (např. Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Ján Mančuška, Eva Koťátková, Dominik Lang), ale i zahraniční umělce (např. Mimmo Paladino, Martin Creed, Carsten Nicolai, Christopher Williams, Lawrence Weiner, Liam Gillick, Heimo Zobernig, Florian Pumhösl). V posledních letech se pravidelně objevují také prezentace architektury (např. Josef Pleskot, Miroslav Šik, Projektil architekti, Takeši Hosaka), které – podobně jako výstavy výtvarného umění – výrazně pracují přímo s prostorem galerie a s médiem výstavy obecně. Kromě úvodních textů je jádrem této knihy archiv výstav, jichž se v Domě umění v letech 1998–2013 odehrálo 151. Nechybí ani obsáhlý rozhovor s kurátorem a podrobná bibliografie. Grafická úprava svým reduktivním stylem vizuálně koresponduje s tím typem umění, na něž se galerie zaměřuje především. Publikace sleduje jedno období jedné galerie, může ale sloužit i jako případová studie k otázce institucionálního provozu v oblasti českého výtvarného umění po roce 1989 – z neobvyklého pohledu výstavního prostoru v jistém smyslu exkluzivního, který zároveň působí mimo hlavní centra.

První monografie pavilonu ČSSR na Expo 67 vychází k příležitosti stejnojmenné výstavy v Chebu. Martin Bernátek, Vladimíra Büngerová, Daniela Kramerová, Henrieta Moravčíková, Terezie Nekvindová, Martin Strakoš a Marta Sylvestrová se v ní zaměřili na kritické zhodnocení československé účasti z hlediska problematiky výstavnictví, architektury, audiovizuálních exponátů nebo otázky česko-slovenských vztahů. Světová výstava v Montrealu v roce 1967 byla druhou z trojice poválečných prezentací Československa na světových výstavách a navázala na iniciační moment Expo 58 v Bruselu. Expo 67, specifickým formátem mezi uměním, architekturou a uměleckým řemeslem, předznamenává dnešní podobu výstavního provozu svou internacionalizací, spektakularitou, masovostí a silným ukotvením v politickém, ekonomickém a společenském pozadí. Název Automat na výstavu evokuje výraznou atrakci československého pavilonu – interaktivní biograf Kinoautomat, i dobovou víru v automatizaci jako symbol moderního světa. Především ale slouží jako metafora pro situaci, v níž naše montrealská účast vznikala: Expo 67 se ve své době stalo v Československu jakýmsi měřítkem pro kvalitní provedení výstavnických expozic, bylo však i známkou rutinérského přístupu vedoucího k rozmělnění.

Jiří Příhoda(*1966) studoval v letech 1990-1996 na AVU v Praze, kde působil později také jako vedoucí pedagog ateliéru Itermedia II(2005 - 2015). Pracuje střídavě v Čechách a v Texasu. Jeho dílo zasahuje do mnoha výtvarných oborů a v posledních letech se pohybuje na hranici objektu a architektury. Před nástupem na AVU se věnoval akcím v přírodě, které později ustoupily zájmu o instalace. Ty zpočátku rouboval na stávající prvky interiéru, až se postupně dějištěm jeho intervencí stávaly celé místnosti a nakonec celé objekty. Dominantním motivem jeho prací byla inverze objektu a později architektury, kdy zpochybňoval na principu nekonečné Mobiovy křivky vnímání prostoru vně a uvnitř. Dnes je "stavitelem" cel a pousteven, které zamýšlí jako místa ke kontemplaci. Tyto "věže ze slonoviny" pak adaptuje na různé podmínky a prostředí, přesto je ve skutečnosti touží vidět uprostřed volné přírody. Je konstruktérem a utopickým snílkem zároveň a tak se v jeho díle snoubí moderní technologie s touhou bortit konvenční hranice oboru tak, jak se to sluší na žáka Stanislava Kolíbala a Aleše Veselého. Jiří Příhoda patří ke generaci nastupující v devadesátých letech, kdy v zahraničí vzrostl zájem o mladé české umění. Jeho práce se tak v průběhu let staly samozřejmou součástí řady významných mezinárodních projektů.

Jak se výstavy výtvarného umění promítají do jeho psaných dějin? A jak by vypadaly dějiny českého umění druhé poloviny 20. století, pokud bychom se na ně dívali právě z tohoto pohledu? Zatímco tradičně bývají dějiny umění koncipovány jako dějiny stylů a zaměřují se na jednotlivé osobnosti a díla, v publikaci Výstava jako médium jsou pojímány z pohledu tzv. exhibition histories, které se na Západě na přelomu milénia staly novou uměnovědnou disciplínou. České umění druhé poloviny 20. století je tak představováno na pozadí přelomových výstav, které v letech 1957–1999 spoluformovaly jeho vývoj. Publikace na více než 1000 stranách rekonstruuje 60 pečlivě vybraných výstav, a to jak skrze texty, tak obrazovou dokumentaci. Výstava je v knize chápána jako autonomní formát kulturní produkce, ale zároveň i jako nástroj k prosazení určitých podob umění, jeho funkcí a veřejné legitimizace. Archiv rozdělený do pěti období uvádějí tři samostatné studie, které sledují metodologii aktuálního výstavního diskurzu, dějiny výstav a proměňující se institucionální podmínky vystavování daného období i dosud nezpracované téma autorů a organizátorů výstav, později označovaných jako kurátoři/kurátorky. Kniha přináší nové pohledy na dosavadní interpretace vývoje českého výtvarného umění po roce 1957. Přestože se zabývá historií, klade si otázky, které bezprostředně vycházejí z podoby současného umění a jeho aktuálních problémů.