Vladimír Papoušek Reihenfolge der Bücher

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým? V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie (John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu (Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými (Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947?1963 je volným pokračováním předchozí třísvazkové řady Dějiny nové („nové“) moderny a součástí dlouhodobého projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. V první části knihy se autorský, který tvoří literární a umělečtí historici a teoretici z filozofických fakult Jihočeské a Karlovy univerzity, zabývá kulturními a ideovými souvislostmi této komplikované doby, kdy se po roce 1948 komunistický režim v Československu pokoušel o manipulaci celé společnosti ve jménu realizace utopického projektu příštího společenského „ráje“. V jednotlivých kapitolách se jejich autoři pokoušejí tyto dobové proměny oficiální literatury a kultury popsat a uchopit. Pozornost je však věnována i – mnohdy osamoceným –kulturním aktivitám vzdorujících jedinců či malých skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto, a to navzdory totalitárnímu úsilí o jejich ovládnutí a uzavření neprostupnou hranicí, jež oddělovala takzvaný socialistický tábor od zbytku světa. Druhá část pak mapuje morfologické proměny jednotlivých literárních druhů v daném období – lyriky, epiky a dramatu, a to vždy s ohledem na jejich širší kulturní a společenský kontext. Knihu doplňují též přehledy vybrané soudobé literární a kulturní produkce doplněné o významné společenské a politické události. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Autor se v knize zabývá dílem Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, který nakonec upřednostnil lékařské povolání před literaturou. Raffelovo dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930, což představuje relativně krátké období, přesto však zanechal v literárních dějinách nesmazatelnou stopu. Kniha se soustředí na analýzu a interpretaci Raffelových děl, včetně knižně vydaných povídkových souborů, románu a úvahového spisku, stejně jako na jeho příspěvky do periodik až do roku 1936. Zahrnuje i rukopisné texty z autorovy pozůstalosti. Autor se věnuje dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, což vyvolává otázky o vztahu jeho specifických řečových aktů a dobového diskurzu. Literární dějiny Raffela ho hodnotí spíše pozitivně, avšak jeho dílo je zmiňováno jen zřídka. Přestože se spisovatel dotýkal aktuálních témat československé moderny 20. let, bývá vnímán jako podivínský solitér nebo modernistický jev. Kniha se snaží ukázat, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší, než se obecně předpokládá.

Modernismus, ať už chápaný v jakékoliv periodizaci (dlouhé či kratší), nepochybně přinesl radikální proměnu obrazu světa, a to ve velmi rozdílných oborech lidské činnosti od výtvarného umění, architektury, přes literaturu, filozofii, lingvistiku až po eschatologické a futuristické vize v myšlenkách politiků a ideologů. Specifickým problémem jsou pak dramatické střety mezi individuálními intencemi jednotlivců a intencí kolektivní, představovanou skupinami sdílejícími stejnou víru. Analyzovat ustavování a proměnu paradigmat, nově vznikající slovníky, metafory a rétorické akty, které utvářely různé varianty modernistických vizí a představ, bylo cílem konference Slovníky modernistů a paradigmata moderny, která se uskutečnila v Moravské zemské knihovně v Brně ve dnech 19. a 20. září 2018. Stejnojmenná publikace přináší studie, které se zrodily z příspěvků i diskusí, jež na ní zazněly (autoři: Kenichi Abe, Dominik Bálan, Michal Bauer, Petr Bubeníček, Veronika Černíková, Martin Dvořák, Erik Gilk, Peter Chvojka, Vera Kaplická Yakimova, Tomáš Kubíček, Marie Langerová, Vladimír Papoušek, Ondřej Pešek, Vanda Pickett, Ondřej Selner, David Skalický, Jan Staněk, Eva Štědroňová, Martin Tichý).

Cílem kolektivní monografie Pokušení neviditelného: Myšlení moderny není podat komplexní zprávu o veškerých hnutích mysli mezi modernisty, ale ukázat na vybraných případech proměny tohoto myšlení, jeho transformace či případný kolaps. Jednotlivé studie pokrývají zejména období první poloviny dvacátého století, kde jsou tyto radikální proměny nejviditelnější. Úvodní studie se soustředí na jeden z „krizových stavů“ moderny a (razantního) procesu modernizace konce 19. a počátku 20. století, tzv. krizi jazyka. Obrací se k českému myšlení o literatuře první poloviny 20. století a jeho proměnám či k textům pražského funkčně-strukturalistického ohniska klasického období, které jsou analyzovány pomocí komputačních nástrojů. Další studie se věnují vztahům fantasie a skutečnosti v meziválečných textech českých prozaiků, proměnám myšlení Karla Teigeho, dynamizaci pojmu obrazu či reflexí socialistického umění v českém kulturním prostředí druhé poloviny 30. let. Závěrečné studie se soustředí na myšlení autorů konce moderny, na pochybnosti o moderně patrné v jejich textech i na pokusy o hledání východisek a nových možností.

Americký pragmatismus, spojený se jmény W. Jamese, Ch. S. Peirce a J. Deweyho, částečně ovlivnil českou filozofii a estetiku prvních desetiletí 20. století, literární vědy se však příliš nedotkl. Jeho renesance pod nálepkou neopragmatismu, o níž se od sedmdesátých let zasloužili Richard Rorty, Hilary Putnam či Richard Shusterman, nabízí literární vědě, estetice či kulturálním studiím ještě mnohem zřetelnější podněty; ani ty ale zatím v českém prostředí příliš nerezonovaly. Kniha Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře je pokusem podněty neopragmatismu nejen zmapovat a zprostředkovat, ale také domyslet a provázat na místní tradici, k níž mají někdy až překvapivě blízko. Tak jako se už na konci sedmdesátých let pragmatické myšlení potkalo – navenek okázalou srážkou – s recepční estetikou Wolfganga Isera, nabízí se položit si otázku, nakolik se pragmatický zřetel k funkčnosti kryje s pojetím funkce, jež stojí na piedestalu pražského strukturalismu. Kniha se snaží ukázat, že neopragmatické myšlení je schopno oživit a zproduktivnit naše debaty o interpretaci nebo o způsobech psaní literárních dějin, ale dokáže také nabídnout nové pohledy na pociťovanou krizi literární teorie, ale i na otázku, kam patří populární kultura.

Tato kolektivní monografie se zaměřuje na jeden z nejvýznamnějších filosofických proudů dvacátého století – pragmatismus. Kniha sleduje jeho recepci v českém prostředí ve dvacátých a třicátých letech, a to v dílech tak různých autorů, jako byli Karel Čapek, Karel Vorovka, Emanuel Rádl, F. X. Šalda či Bedřich Václavek. Autoři se obracejí k pragmatismu jako k myšlenkovému proudu, který svým originálním způsobem tematizoval otázky své doby, se snahou najít paralely či odlišná řešení, jimiž na identické či obdobné otázky odpovídala kontinentální estetika.

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 1935–1947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Maxwellův démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektů a událostí v literárních textech, problematikou řečových aktů v literatuře a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak věnován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejrůznějších typech takzvaně nefikčních textů (cestopis, deníkově stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problémů je inspirována obzvláště anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, především pak řečovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl převzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty české literatury (Majerová, Čapek, Deml, Hostovský, Weiner) a české literární kritiky (Götz, Grossman, Blažíček). Svazek obsahuje jmenný rejstřík a je doplněn obrazovou přílohou.

Kniha Fenomén Zappa si klade za cíl prozkoumat a z různých perspektiv analyzovat specifický kulturní fenomén, který vznikl v Československu kolem osobnosti a tvorby amerického hudebníka Franka Zappy. Snaží se zachytit vznik tohoto fenoménu a mechanismy jeho fungování ve specifickém společensko-politickém kontextu socialistického Československa, ale také přinést nové informace o rezonanci Zappovy hudby u nás, o vzniku a působení českého fanklubu Franka Zappy či o Zappově návštěvách v Praze, a nabídnout tak nové pohledy na Zappovu tvorbu a její ohlasy. Kniha je členěna na dvě části: první nabízí akademické studie, které se Zappovi věnují z různých hledisek – z hlediska transformace jazyka kulturního fenoménu a jeho překladu, sémiotiky popkultury nebo z estetické perspektivy. Vedle těchto analýz stojí studie pokoušející se uchopit poetiku Franka Zappy po stránce muzikologické a včleňují autorovu tvorbu do dobových hudebních kontextů. Druhá část knihy využívá postupů orální historie a konstruuje Zappův obraz ve vzpomínkách jeho českých fanoušků a recipientů. Knihu doprovází bohatý obrazový materiál: dobové fotografie, dokumenty i kresby.