Pavel Bolina Reihenfolge der Bücher

Jantarová stezka je systém starých cest, který původně spojoval keltské a etruské oblasti severní Itálie, ale později vedl přes Aquileiu směrem ke Carnuntu nedaleko Bratislavy či kratší, podhorskou cestou do Vídně a odtud přes jižní Moravu k Brnu, kolem Býčí skály v Moravském krasu dál na Drahanskou vrchovinu a přes Jeseníky do Polska. Cesty končily u rozsáhlých dílen na jantar v dolním Povislí nedaleko Gdaňsku. Několik desítek tisíc detailních lidarových snímků Moravy poprvé umožnilo rekonstruovat průběh cesty podle terénních reliktů a archeologických objektů převážně ze starší a mladší doby železné. Kromě obecných kapitol o civilizačním významu starých tras se kniha zejména zabývá vedením Jantarové stezky v moravské krajině.

Od doby po roce 2000 probíhá terénní výzkum starých a zejména dálkových komunikací, při kterém se ukazuje záměrný způsob vedení cest krajinou obvykle po přímých a vyvýšených trasách, které se dobře odvodňují, vyhýbají se bahnitým úsekům a řeky přecházejí na vhodných brodových místech. Některé z těchto cest vedou mimo středověká města, ale procházejí poblíž pravěkých hradišť, takže jejich základ je raně středověký či pravěký. Například uzel cest v okolí Levého Hradce je vyvinut podstatně výrazněji než v Pražské kotlině. Kniha je doprovázena 726 mapkami a fotografiemi, které dokumentují průběh významných reálných a v krajině doložených starých komunikací, jež mají klíčový význam pro poznání ekonomických i kulturních vztahů centra české kotliny.

Jeden z nejvýznamnějších spojů mezi Čechami a Moravou byl dříve zpracováván velice obecně a víceméně v náznacích. Publikace jej pomocí reliktů v krajině konkretizuje velice přesně a to poprvé. Pro výzkum byl vybrán úsek od Litomyšle v Čechách po město Konici na Moravě, nicméně přesahy za tyto dva body jsou naznačeny. Naznačena je i historie předchozích prací na toto téma.

Sborník příspěvků z I. konference stavebně historického průzkumu, konané 4. - 6. června 2002 na zámku v Zahrádkách u České Lípy, obsahuje různé studie zaměřené na historické otopné systémy a jejich vývoj. Roman Kursa se věnuje historii otopných zařízení od paleolitu po novověk. Ludvík Skružný analyzuje funkce a vývoj těchto zařízení. Další příspěvky se zaměřují na specifické příklady, jako je římské hypokaustum, teplovzdušné vytápění ve středověku a otopné systémy v dřevohliněných domech ze 13. století. Miroslava Cejpová zkoumá dochovaná topeniště v hradních kuchyních, zatímco Jiří Škabrada a Pavel Bolina se zaměřují na architektonické detaily hradů. Michael Rykl a Michal Panáček přinášejí příklady vytápění ve stavbách 14. století a na hradě Kost. Zdeněk Hazlbauer se věnuje vývoji kachlových kamen a jejich umístění v různých prostorách. Další příspěvky se zabývají atypickými kachlovými kamny, významem komínů, a úpravami otopných systémů v 19. století. Hana Hanzlíková zkoumá způsoby vytápění zámeckých objektů v tomto období. Celkově sborník přináší cenné poznatky o historických otopných systémech a jejich vývoji v různých obdobích a regionech.

Kniha je shrnutím studia středověkých hradů během posledních třiceti let na celém území České republiky a svým pojetím se poněkud odlišuje od doposud publikovaných prací. V úvodu je nastíněna koncepce knihy a přehled důležitých etap studia středověkých hradů u nás. Vlastní text se skládá ze tří částí. První část nazvaná Hradní dispozice a její prvky, která bývá v evropské literatuře označována jako Burgenkunde, si všímá jednotlivých prvků tvořících hradní dispozici, jejich morfologie, typologie, souvislostí a vývoje. Druhá část knihy je věnována hradní typologii. Třetí část tvoří do základních etap členěný nástin vývoje hradů v Čechách a na Moravě od 12. do počátku 16. století. Kniha obsahuje bohatý, většinou doposud nepublikovaný obrazový materiál – fotografie, plány, stará vyobrazení.