Hubert Guzik Bücher

Kolektivní odborná monografie poprvé přináší komplexní pohled na fenomén kolektivních domů a domů hotelového typu, které se vyvinuly v českých zemích během 20. století. Kolektivní dům (koldům) spojuje obytnou funkci s širokou nabídkou služeb a společenskými provozy, jako je stravování, péče o děti a volnočasové aktivity, určené zejména pro obyvatele domu. Tento typ krystalizuje kolem roku 1910 v myšlenkách liberálních sociologů, včetně Tomáše G. Masaryka, a později se dostává do centra zájmu levicové meziválečné avantgardy díky architektu Karla Teigeho. Kulminuje v 40., 60. a 70. letech, kdy vznikají významné kolektivní domy v Litvínově a Zlíně. Česká teoretická debata a architektonické realizace se vyznačují vysokou kvalitou, srovnatelnou se zahraničními příklady. Publikace přináší soubor textů, které systematicky představují nejdůležitější realizace a návrhy „koldomů“ a přibližují architektonicko-urbanistické, politické, ideologické, ekonomické, sociologické a kulturně-antropologické aspekty dějin kolektivního bydlení. Čtenáři se také seznamují s relevantními myšlenkovými proudy z euroamerického okruhu a vybranými zahraničními realizacemi.

Kolektivní bydlení - utopie české architektury 1900-1989 Pro dům, který pod jednou střechou nabízí byty, širokou paletu služeb a místa pro sousedské setkávání či spolupráci, se v češtině vžil přívlastek kolektivní. V průběhu 20. století o tomto obytném typu diskutovali nejen architekti, ale také sociologové, byznysmeni či feministky. I přesto, že účastníci debaty vycházeli z různých světonázorových pozic, napětí mezi individualitou a kolektivitou bylo pro všechny klíčovým tématem. Kniha představuje nejdůležitější české příklady kolektivního bydlení, rozebírá, co si jednotliví původci koldomů od tohoto obytného útvaru slibovali, a přibližuje, jaké sociální procesy měly koldomy ovlivnit.

Improvizace a otevřený přístup se v 80. letech minulého století staly nutností v každodenním životě i v praxi architekta. Někteří tvůrci dovedli z nedostatků vytěžit přednost a osobitý, nestárnoucí rukopis. Publikace editorů Petra Vorlíka a Jana Zikmunda z Ústavu teorie a dějin architektury z Fakulty architektury ČVUT v Praze a jejich kolegů se zaměřuje na charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky centrálně řízené socialistické stavební výroby.