Jamie Kelly chronicles her second year of middle school in her diary, where she deals with new teachers, confronts Angelina and the other pretty people in school, and struggles in math class.
Jamie Kelly chronicles her second year of middle school in her diary, where she deals with poetry class, school dances, and Angeline, her perfect classmate who suffers from being too nice.
Jamie contends with Angeline, the school's most irritatingly perfect girl and the impending visit of her troll-like little cousin. Will Jamie survive? Will she go mad?
◾Jmenuju se Jamie a už druhý rok si píšu deník. Hrozně ráda bych byla naprosto dokonalá, ale je něco takového v lidských silách? Dneska před vyučováním mě Isabela vzala na dva kroužky, které navštěvuje. Chci se totiž dostat na vysokou, protože vysoká škola = úžasná budoucnost. Šance na přijetí se zvyšují s počtem kroužků, na které školák chodí. Čím víc, tím líp. Přestávám si ale být jistá, že jsem udělala dobře. Nerada to přiznávám, ale Isabela je v lecčems lepší než já. Napadají mne takové myšlenky, jako že bych měla její dokonalost trošku umírnit. Já vím, není zrovna pěkné něco takového dělat, ale ruku na srdce: není tohle přesně to, co si kamarádky navzájem dělají?
Jmenuji se Jamie a už druhý rok si píšu deník. Ale ne abyste si ho četli! Je to totiž neslušné. Jsem teď na slušňáctví expertka. Do školy mám totiž připravit referát na téma Pravidla slušného chování. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem si jistá, že přehnaně slušní lidé jsou prostě nesnesitelní. Podle doktorů je slušňáctví nevyléčitelná nemoc. Když se ji totiž snaží vyléčit, slušňácký pacienti jim jsou tak vděční, že nosí jeden dárkový koš za druhým. A BÁC – ze slušňáků se vyklubou superslušňáci. No není to trága?
Jmenuji se Jamie a už druhý rok si píšu deník. Ale ne abyste si ho četli! Špinavá hra o vysokou sázku totiž začala. Musím říct, že před rokem bych si raději strčila ruku do krku, než abych napsala, že Angelina a já jsme kamarádky. Stejně mě ale pořád dokáže pěkně vytočit. Třeba teď: uzavřely jsme spolu sázku, a ta, která prohraje, bude muset hrát s Isabellou hru „kdo z koho“. No jo, jenže to je jako soutěžit s hladovou opicí v loupání banánů. Opice vždycky vyhraje. To přece není fér?!
Myslela jsem si, že takový divný spolek, jakým je Výbor všímavých školáků, může v tichosti zemřít důstojnou smrtí. Jenže se do toho vložila Angelina. Chce ukázat, že se o NĚCO zajímá. A samozřejmě, nemůže to být něco zábavného, jako je třeba lakování nehtů, případně návod na to, jak odstranit lak z uší našeho psa. (Mami, jestli to čteš, nepřiznávám se k ničemu. Ta srdíčka mu tam mohl namalovat kdokoli!) Je opravdu tak uvědomělá, nebo to dělá jenom proto, aby se blýskla před učiteli?
Otevřela jsem krabici s věcmi po babičce. A co nenajdu? Její deník! Nedalo mi to a mrkla jsem do něj. Teprve teď mi začíná docházet, jak se svět změnil. Když ona chodila do školy, internet neexistoval a v televizi běžely tak tři kanály. Babička čekala padesát let, než mohla prvně zapnout počítač, a já jsem vždycky otrávená z toho, že musím čekat jednu minutu, než naskočí ten můj. No jo, lidstvo udělalo velký pokrok, ale jedna věc se nezměnila. Stále se chováme tak, jako bychom byli padlí na hlavu!
