David Kosař Bücher

This book investigates the mechanisms of judicial control to determine an efficient methodology for independence and accountability.

Publikace prezentuje ústavní právo v nové, v českých právních poměrech ojedinělé, podobě. Autorský kolektiv zde ukazuje základní instituty a problémy českého ústavního práva, a to prostřednictvím kauz, jež zasazuje do právního i faktického kontextu. Čtenář v knize nalezne soubor opravdu pečlivě vybraných kličových rozhodnutí převážně Ústavního soudu, dále evropských soudů (SDEU a ESLP), Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a rovněž několik rozhodnutí nejvyšších soudů Německa, Kanady, USA, Slovenska a dalších zemí. Rozhodnutí jsou opatřena poznámkami autorů, jež mají přimět čtenáře k zamyšlení nad řešeními, která soudy zvolily, a nabízí varianty, k nimž soudy mohly dospět (ale nedospěly). Všechna rozhodnutí jsou editována a řeší vždy jádro problému.

Dlouho očekávaný úplný komentář k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Komentář je adresován rovněž slovenskému čtenáři.

Tato kniha se zabývá vývojem kárné odpovědnosti českého soudce, a to z historického, institucionálního i empirického hlediska. Vůbec poprvé jsou zde empiricky prozkoumány dosavadní teorie a hypotézy týkající se kárné odpovědnosti českých soudců a vyvráceny některé mýty o „sankční novele“ kárného soudnictví připravené tehdejším ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem v roce 2008. Data, která se autorům podařilo shromáždit, potvrzují prominentní roli soudních funkcionářů v českém soudnictví a slabší postavení ministerstva spravedlnosti, poukazují na komplexnost faktorů ovlivňujících výsledky reformy kárného soudnictví a pomáhají identifikovat problematické aspekty kárného řízení s českými soudci. Kromě prezentace a interpretace unikátních dat tato kniha upozorňuje na dosud nedostatečně prozkoumaný fenomén – vzrůstající roli Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu při formování kontur kárné odpovědnosti českého soudce.

Judicializace politiky představuje jeden z nejdůležitějších fenoménů ústavního práva již několik dekád. V posledních letech však soudy zacházejí ještě dále a začínají judicializovat i samotné nastavení soudní soustavy a personální obsazení soudů. Přezkoumávají tak nejen individuální rozhodnutí o odvolávání soudců a soudních funkcionářů, ale rozhodují i o složení kárných senátů, o bytí a nebytí zvláštních soudů či generálních advokátů, o nastavení kritérií pro povyšování soudců a o tom, kdo a na základě jakých kritérií má vybírat soudce. Můžeme tedy hovořit o judicializaci justičnípolitiky. Předkládaná kniha se zabývá judicializací justiční politiky mezinárodními lidskoprávními soudy, a to na příkladu Evropského soudu pro lidská práva. Hlavním argumentem této knihy je, že Evropský soud pro lidská práva rozhoduje nejen o individuálních stížnostech, ale i o institucionálním nastavení vnitrostátních soudních systémů, čímž překračuje svůj původní mandát. Z analýzy relevantní judikatury vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva postupně judicializoval v podstatě všechny aspekty justiční politiky, inicioval zásadní změny ve správě soudnictví a posílil vnitrostátní obecné soudy vůči jiným složkám moci. Tento vývoj však s sebou nese pro Evropský soud pro lidská práva značná rizika – ohrožuje jeho demokratickou legitimitu, umožňuje přijetí nevhodných institucionálních řešení nereflektujících lokální specifika, narušuje dělbu moci uvnitř smluvních stran Evropské úmluvy o lidských právech, eroduje hierarchické vazby ve vnitrostátních soudních soustavách a tím ohrožuje právní jistotu, a v některých zemích může vést i k zablokování řešení palčivých problémů v soudnictví. Přesto Evropský soud pro lidská práva v judicializaci justiční politiky pokračuje, neboť tím získává nové pravomoci a posiluje svou vlastní roli v evropském konstitucionalismu. Zatím mu to u smluvních stran prochází.

Kdokoliv zabývající se Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva naráží na minulost a kontext, které formovaly jak Úmluvu, tak její výklad. Důležité otázky se týkají původu těchto voleb, osob, které je učinily, a širšího kontextu vnitrostátní aplikace Úmluvy. Výročí 20 let od ratifikace Úmluvy Českou a Slovenskou Federativní Republikou poskytlo příležitost k zamyšlení: Jaký byl život s Úmluvou v Česku a na Slovensku? Jak se vyvinula samotná Úmluva a vnitrostátní aplikační praxe? Jaký dopad měla a má na transformaci práva v postkomunistické společnosti? Tato kniha odpovídá na tyto otázky a nabízí vzácnou sbírku zkušeností od jednotlivců a aktérů, kteří byli u toho nebo dnes pracují s Úmluvou. Poskytuje jedinečné poznatky k prohloubení chápání mechanismu a aplikační praxe Úmluvy nad rámec základního studia jejích ustanovení či vybraných rozhodnutí ESLP.

Komentář se snaží nalézt odpovědi na veškeré podstatné výkladové otázky, které se dosud při aplikaci zákona vyskytly (resp. na důležité výkladové otázky, které by se podle autorů mohly vyskytnout v blízké budoucnosti), podrobně popisuje význam jeho jednotlivých ustanovení, jejich vnitřní provázanost a jejich souvislost s jinými právními předpisy. Jednotlivé interpretační závěry jsou opřeny o tuzemskou, komunitární, „štrasburskou“ i zahraniční rozhodovací praxi. Komentář se věnuje i institutu nepřijatelnosti a poskytuje čtenářům návod, jak s tímto institutem před Nejvyšším správním soudem nakládat.