Bruno Latour Reihenfolge der Bücher

In this book Bruno Latour calls upon Christians to join the struggle to avert a climate catastrophe. First and foremost, Christians need to overcome their lack of interest in ‘earthly things’ and pay attention to the Earth at a time when it is being neglected. He also urges Christians to renew their understanding of their faith in the context of the new image of the world that has emerged from Earth system science – that of a world in which the myriad of beings that inhabit the world are interdependent and living in close proximity on a slender, fragile membrane on the surface of the planet. This new image of the world cannot fail to have an impact on the sciences, on politics and on religion, just as, in earlier centuries, the cosmology of Copernicus and Galileo upset the old order. Latour sees the ecological crisis, and the cosmological mutation that it entails, as an opportunity to convey anew, to the largest possible audience, the tradition of Christianity as it has never been appreciated before, by bringing to bear the lessons of eschatology on the great crisis that looms before us all.

Rozhovory shrnuté pod názvem Vyjasňování spolu vedli Michel Serres (1930–2019) a Bruno Latour (1947–2022) na začátku 90. let. O generaci mladší Latour se v nich staršího filosofa s respektem dotazuje na pozadí jeho díla i života a zároveň se neústupně dožaduje vyjasnění jeho rozsáhlého a složitého myšlenkového světa. Vznikl tak napínavý dialog, který od počátečního kroužení kolem východisek Serresova myšlení a jeho vztahu k epistemologii a dobovým filosofickým proudům dochází k pronikavému pohledu na současný svět, dotýká se otázky zla a morálky a dodnes neztrácí svou živost a aktuálnost. Michel Serres představuje zvláštní postavu francouzského myšlení, která stála stranou ústředních tendencí a diskuzí. Rozhovor poprvé vyšel v roce 1992, poté co Michel Serres vydal dvě ze svých ústředních knih – Přirozenou smlouvu (1990) a Poučeného třetího (1991). V první z nich se objevným způsobem věnuje ekologické problematice a v mnohém předznamenává pozdější ekologické myšlení, ve druhé zdůrazňuje důležitost všestranného vzdělání, které neopomíjí exaktní ani humanitní obory a staví na jejich propojení. Dílo Bruna Latoura v mnohém navazuje na tyto Serresovy podněty.

In a series of televised interviews in spring 2022, Bruno Latour explained, in clear and straightforward terms, how humans have changed the planet and why environmental disasters are an intrinsic part of modern life. We have now come to realize that all life depends on a thin skin of our planet that is only few kilometres thick - what scientists call the 'critical zone'. Our capacity to continue to live on a planet we are transforming is now at risk and if we wish to survive as a species, we must put an end to the mechanisms of destruction, rethink our connection to living beings and face head-on the confrontation between the extractivists who are exploiting the Earth's resources and the ecologists. This poignant reflection on the greatest challenge of our time is also an opportunity for Latour to explain the underlying thread that guided his work throughout his career, from his pathbreaking research on the social construction of scientific knowledge to his last writings on the Anthropocene.

Bruno Latour Zamieszkać na Ziemi. Wywiady z Nicolasem Truongiem we współpracy z Rose Vidal. Przełożyła Katarzyna Marczewska Żyjemy na warstwie patyny, na pokrywającej glob ziemski cienkiej skórce grubości kilku kilometrów, nazywanej przez niektórych naukowców strefą krytyczną. Zamiast żyć w oderwaniu od Ziemi, powinniśmy teraz wylądować na tej pokrywie, by utrzymać warunki zamieszkiwalności. Bruno Latour nazywa ową pokrywę Gają, w nawiązaniu do hipotezy naukowej Lovelocka, a także do starożytnego mitu, mówiącego o bogini matce, od której pochodzą wszystkie bóstwa. Podczas serii wywiadów przeprowadzonych w paryskim mieszkaniu Bruno Latoura w jego słowach była prostota, radość i moc, jakie zdarzają się jedynie w chwilach, kiedy człowiek jest świadom, że życie, a zwłaszcza życie umysłowe, wchodzi w fazę kondensacji. Uspokojenie w powiązaniu ze świadomością, że czasu jest coraz mniej; immanencja spleciona nierozdzielnie z poczuciem nieuchronności i koniecznością podsumowania, zestawienia, streszczenia wszystkiego. Troska o klarowność, przyjemność czerpana z rozmowy, sztuka obrazowania. Tak jakby w obliczu nadchodzącego końca wszystko stawało się jasne. Bruno Latour zmarł 9 października 2022 roku w wieku siedemdziesięciu pięciu lat. Był jednym z najwybitniejszych francuskich intelektualistów tego pokolenia. Najsławniejszy i najbardziej niezrozumiany filozof francuski napisał New York Times 25 października 2018 roku. Z Przedmowy Nicolasa Truonga

Za jakých podmínek by mohla ekologie organizovat celkovou politiku kolem sebe, a nebyla jen okrajovým souborem protestních hnutí? Může aspirovat na to, aby vymezila politický horizont podobně jako v minulosti liberalismus, později socialismus, neoliberalismus a v poslední době i neliberální či neofašistické strany, které jsou na vzestupu? Co se může ekologie naučit z historie o tom, jak vznikají nová politická hnutí a jak vítězí v boji o ideje dlouho předtím, než se jejich úspěchy promítnou do stran a voleb? Bruno Latour a Nikolaj Schultz v tomto krátkém textu sestávajícím ze sedmdesáti šesti bodů argumentují, že pokud má environmentální hnutí získat ideologickou konzistenci a autonomii, musí nabídnout politický narativ, který rozpozná, přijme a účinně představí jeho projekt z hlediska sociálního konfliktu. Politická ekologie se musí smířit s tím, že sebou přináší rozdělení. Musí poskytnout přesvědčivou kartografii konfliktů, které vytváří, a na jejím základě se pokusit definovat společný horizont kolektivního jednání. Pro reprezentaci a popis těchto konfliktů Latour a Schultz navrhují znovu použít staré pojmy „třída“ a „třídní boj“, i když naplněné novým významem v souladu s ekologickými zájmy našeho nového klimatického režimu. Prosazují myšlenku nové ekologické třídy, která se sdružuje na základě kolektivních zájmů v boji proti logice produktivismu a ochraně podmínek obyvatelnosti naší planety, a ptají se: jak může vzniknout hrdá a sebevědomá ekologická třída a podniknout účinné kroky k utváření naší společné budoucnosti?

Die katastrophalen Folgen unseres Handelns für die Natur sind inzwischen bekannt. Doch die Emissionen steigen weiter. Gegen das Mantra vom wirtschaftlichen Wachstum wirken die Kassandrarufe junger Aktivist:innen oft ohnmächtig. Und während sich im Namen von Freiheit und Gleichheit einst Massen mobilisieren ließen, führt der Klimaschutz zu neuen Spaltungen. Man denke nur an die Gelbwestenproteste in Frankreich. Für Bruno Latour und Nikolaj Schultz ist klar: So wie einst die Arbeiterklasse den sozialen Fortschritt erkämpfte, bedarf es heute einer ökologischen Klasse, um den Klimawandel aufzuhalten. Wo Bewegungen wie Fridays For Future und lokale Organisationen oft getrennt agieren, plädieren die Soziologen für eine Politik, die den Schutz unserer Lebensgrundlagen ins Zentrum gemeinsamer Anstrengungen stellt. Die Geschichte der Menschen, hieß es bei Marx und Engels, sei die Geschichte von Klassenkämpfen. Kommt es nicht zur Entstehung einer ökologischen Klasse, so Latour und Schultz, wird die Menschheit keine Zukunft haben.

"Under what conditions could ecology, instead of being one cluster of movements among others, organise politics around an agenda and a set of beliefs? Can ecology aspire to define the political horizon in the way that liberalism, socialism, conservatism and other political ideologies have done at various times and places? What can ecology learn from history about how new political movements emerge, and how they win the struggle for ideas long before they translate their ideas into parties and elections? In this short text, consisting of seventy-six talking points, Bruno Latour and Nikolaj Schultz argue that if the ecological movement is to gain ideological consistency and autonomy it must offer a political narrative that recognises, embraces and effectively represents its project in terms of social conflict. Political ecology must accept that it brings along division. It must provide a convincing cartography of the conflicts it generates and, based on this, it must try to define a common horizon of collective action. In order to represent and describe these conflicts, Latour and Schultz propose to reuse the old notions of 'class' and 'class struggle', albeit infused with a new meaning in line with the ecological concerns of our New Climate Regime. Advancing the idea of a new ecological class, assembled by its collective interests in fighting the logic of production and safeguarding our planet's conditions of habitability, they ask: how can a proud and self-aware ecological class emerge and take effective action to shape our collective future?" -- Amazon

Under what conditions could ecology, instead of being one cluster of movements among others, organise politics around an agenda and a set of beliefs? Can ecology aspire to define the political horizon in the way that liberalism, socialism, conservatism and other political ideologies have done at various times and places? What can ecology learn from history about how new political movements emerge, and how they win the struggle for ideas long before they translate their ideas into parties and elections? In this short text, consisting of seventy-six talking points, Bruno Latour and Nikolaj Schultz argue that if the ecological movement is to gain ideological consistency and autonomy it must offer a political narrative that recognises, embraces and effectively represents its project in terms of social conflict. Political ecology must accept that it brings along division. It must provide a convincing cartography of the conflicts it generates and, based on this, it must try to define a common horizon of collective action. In order to represent and describe these conflicts, Latour and Schultz propose to reuse the old notions of `class' and `class struggle', albeit infused with a new meaning in line with the ecological concerns of our New Climate Regime. Advancing the idea of a new ecological class, assembled by its collective interests in fighting the logic of production and safeguarding our planet's conditions of habitability, they ask: how can a proud and self-aware ecological class emerge and take effective action to shape our collective future?

Po otřesných zkušenostech s pandemií covid-19 a s lockdownem hledají státy i jednotlivci způsoby, jak se z krize dostat, a mnozí doufají, že se co nejdříve vrátí ke „světu, jaký byl před pandemií“. Existuje však i jiný způsob, jak si z této těžké zkoušky vzít ponaučení: jako obyvatelé Země možná nakonec nebudeme schopni opustit lockdown tak snadno, protože globální zdravotní krize je zakotvena v jiné větší a závažnější krizi - krizi způsobené Novým klimatickým režimem. Naučit se žít v lockdownu může být příležitostí, kterou je třeba využít: generální zkouškou na klimatickou mutaci, příležitostí konečně pochopit, kde my - obyvatelé Země, pozemšťané - žijeme, co je to za místo „Země“ a jak se budeme moci v tomto světě v příštích letech orientovat a existovat. Možná budeme konečně schopni prozkoumat zemi, v níž žijeme, společně se všemi ostatními živými bytostmi, začít chápat skutečnou povahu klimatické mutace, kterou prožíváme, a objevit, jaký druh svobody je možný - svobody jinak situované a jinak chápané.Bruno Latour v tomto pokračování svého bestselleru Zpátky na zem poskytuje kompas pro tuto nezbytnou změnu orientace našich životů a nastiňuje metafyziku omezení a rozvolnění, s níž se všichni budeme muset vyrovnat v důsledku podivné doby, v níž žijeme.

"Depuis la terrible expérience du confinement, les États comme les individus cherchent tous comment se déconfiner, en espérant revenir aussi vite que possible au "monde d'avant" grâce à une "reprise" aussi rapide que possible. Mais il y a une autre façon de tirer les leçons de cette épreuve, en tout cas pour le bénéfice de ceux que l'on pourrait appeler les terrestres. Ceux-là se doutent qu'ils ne se déconfineront pas, d'autant que la crise sanitaire s'encastre dans une autre crise bien plus grave, celle imposée par le Nouveau Régime Climatique. Si nous en étions capables, l'apprentissage du confinement serait une chance à saisir : celle de comprendre enfin où nous habitons, dans quelle terre nous allons pouvoir enfin nous envelopper - à défaut de nous développer à l'ancienne! Où suis-je? fait assez logiquement suite au livre précédent, Où atterrir? Comment s'orienter en politique. Après avoir atterri, parfois violemment, il faut bien que les terrestres explorent le sol où ils vont désormais habiter et retrouvent le goût de la liberté et de l'émancipation mais autrement situées. Tel est l'objet de cet essai sous forme de courts chapitres dont chacun explore une figure possible de cette métaphysique du déconfinement à laquelle nous oblige l'étrange époque où nous vivons."-- Page 4 de la couverture