Josef Vojvodík Reihenfolge der Bücher

Kniha Josefa Vojvodíka přináší nový a originální pohled na českou poezii (především) druhé poloviny 20. století, zvláště na poezii několika básníků, kterou čte a interpretuje jako poezii „výjimečného stavu“. S tímto pojmem, známým z „politické teologie“ Carla Schmitta (Vojvodík se vztahuje zejména k jeho teorii „romantického okasionalismu“), však autor pracuje v širším kontextu jako s metaforou tvůrčího aktu a samotného básnictví. Autor však zároveň ukazuje, že poezie je také jedinečným zdrojem a médiem poznání. Básníci, jejichž poezií se Josef Vojvodík zabývá, takovou extrémní zkušeností různými způsoby prošli: ať již šlo o setkání se schizofrenním symptomem (v případě Zbyňka Havlíčka, klinického psychologa v psychiatrických léčebnách), o zkušenost z odboje a věznění za německé okupace (Robert Konečný), traumatizující zkušenost dlouholetých politických vězňů komunistického režimu (Josef Kostohryz a Václav Renč) nebo o politickou situaci vynuceného exilu (Ivan Diviš). Prostřednictvím podrobných, do hloubky básnických textů jdoucích analýz autor ukazuje, že jako literární fenomén zahrnuje „výjimečný stav“ celé spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou „výjimky“ a normality. Velkým přínosem je Vojvodíkova rekonstrukce kulturněfilozofických, mytologických a poetologických kontextů jednotlivých básní. Tím zároveň dokládá, že skutečné básnické umění, velká a silná poezie, není ničím životu odvráceným, ale přesně naopak – že je mimořádným pojítkem mezi člověkem a skutečností světa. (zdroj: https://books.ff.cuni.cz/2024/08/25/extremum-poezie-vyjimecnych-stavu/)

Antologie představuje Otokara Březinu, významného českého moderního básníka, skrze kritickou reflexi jeho zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů ukazuje, jak se recepce a obraz básníka vyvíjely. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968, a čtení je rozděleno do sedmi bloků. První blok se zaměřuje na období 1895–1903, kdy vycházejí Březinovy básnické cykly a esej Hudba pramenů. Druhý blok zahrnuje texty k Březinovým čtyřicetinám (1908) a prvním souborném vydání jeho básnických spisů (1913). Třetí blok obsahuje stati Otokara Fischera a Arna Nováka, které reflektují Březinovy padesátiny (1918) a vznik Československé republiky. Čtvrtý blok se věnuje Březinovým šedesátinám, udělení velké Státní ceny a setkání s T. G. Masarykem (1928). Pátý blok přináší reakce na Březinovo úmrtí, zatímco šestý se zaměřuje na polemiky ohledně jeho „obrazu“, zejména v Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931) a dalších textech z třicátých let. Závěrečný sedmý blok naznačuje poválečné aspekty rozumění Březinovu dílu v článcích z let 1949–1968.

Kniha z let 1930–1960 tvoří pandán k monografii o Janovi Zahradníčkovi a je komponována jako komentovaná antologie textů. Opírá se o dva typy ohlasů – soudobé kritiky a korespondence, které reflektují různé reakce na básníkovo dílo. Z široké škály publicistických a korespondenčních textů jsou vybrány ty, které se významně vztahují k Zahradníčkově tvorbě a komentují jeho básnické, esejistické a překladatelské dílo. Antologie zahrnuje kritické reakce a citace z dopisů adresovaných Zahradníčkovi, v nichž se objevují charakteristické zmínky o jeho práci. Třetí rovinu kompozice tvoří ediční komentáře, které osvětlují méně známé souvislosti a poskytují prostor pro výklad důležitých biografických a dobových literárních, kulturních a společensko-politických kontextů z doby Zahradníčkova aktivního uměleckého působení. Tyto komentáře hojně citují úryvky ze Zahradníčkových dopisů, v nichž básník reaguje na kritiku a odhaluje své osobnostní rozpoložení. Cílem bylo vytvořit rámec pro zachycení podstatných okolností Zahradníčkovy umělecké biografie.

Monografie o básnickém díle Jana Zahradníčka se zaměřuje na klíčový problém: jak básnické vnímání reality transformuje svět do poetického obrazu a jak je tato zkušenost zakotvena v našem životě. Zahradníčkovo dílo bylo téměř padesát let opomíjeno, což vyvolává nutnost klást zásadní poetologické otázky a hledat na ně odpovědi. F. X. Šalda v 30. letech tvrdil, že Zahradníčkova poezie obsahuje „nejvíc myšlenky a étosu“ mezi tehdejší českou poezií. Je tedy důležité zkoumat, jak v jeho poezii koexistují myšlenka, étos a cit. Na základě tohoto zkoumání vyvstávají tři hlavní teze: 1) Zahradníčkova poetika je specifickou antropopoetikou, tedy poetikou s antropologickými dispozicemi; 2) Je spojena s náboženstvím, konkrétně s katolickým křesťanstvím, jeho etikou a étosem, a lze ji považovat za theo-poezii; 3) V poválečném období se stává také politickou poezií. Tyto teze jsou dále rozvíjeny v kontextu literárních, uměleckohistorických, filozofických a estetických souvislostí a prostřednictvím analýzy konkrétních formálních prvků Zahradníčkova básnického díla.

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem zaměřeným na rekonstrukci klíčových pojmů a konceptů české umělecké avantgardy, zejména v literatuře a výtvarném umění. Kniha se vyhýbá tradičním uskupením, jednotlivým „ismům“ a literárněhistorickým kategoriím, a místo toho se soustředí na rekonstrukci uměleckých konceptů a specifických tvůrčích metod a postupů. Hesla zohledňují vzájemné vztahy mezi textem, obrazem, hudbou, divadlem, filmem a fotografií v kontextu doby, včetně vědeckého a kulturně-filozofického rámce a společensko-politických aktivit. Texty se pohybují mezi retrospektivní rekonstrukcí uměleckokulturních a sociokulturních fenoménů a tematizací problematických okruhů. Zaměřují se především na literaturu a výtvarné umění, ale také se dotýkají divadelního a filmového umění, architektury a moderní hudby. Kniha posouvá počátky české avantgardy do prvního desetiletí 20. století a sleduje vývoj tohoto hnutí, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategií až do roku 1958.

Kniha se věnuje dosud málo zpracovanému tématu avantgardy v poválečném Československu. Vedle teoretických kapitol, které zasazují pojem postavangardy do širšího kontextu, věnují autoři pozornost mj. činnosti postsurrealistických skupin kolem Karla Teiga a Vratislava Effenbergera i zvláštnímu, "alternativnímu" postavení avantgardy v reálném socialismu. Knihu doplňuje soubor textů z pracovního kolokvia věnovaného otázkám postavantgardy, překlad studie významného teoretika avantgardy Hala Fostera a obrazová příloha.

Příspěvky z kolokvia doktorského semináře pořádaného 3. června 2008 v Praze. Sborník, jehož příspěvky se věnují fungování pojmů generace, skupina a program na literárním materiálu (literární texty, literární život), a to v chronologickém sledu od literatury barokní až po literaturu soudobou. Pokrývají širokou a různorodou škálu generačních, skupinových či programových projevů, ať už jde o generační rozměr literatury českého baroka, koncepce a motivy české moderny ve srovnání s modernou bulharskou, vztah Skupiny 42 k jejím současníkům či mezinárodní kontext české experimentální poezie let šedesátých. Jednotlivé studie zkoumají, jak dané termíny organizují literární dění, buď z hlediska jejich dobového dopadu, anebo naopak prizmatem dnešní literární historie. Příspěvky vycházejí ze soudobých teoretických konceptů, s jejichž pomocí čtou a interpretují původní využití těchto pojmů.