Österreichische Ästhetik unter Staatsaufsicht vor dem Herbartianismus
Die Monografie über Franz Fickers Ästhetik untersucht seine Theorie als Teil der österreichischen Universitätspolitik und der mitteleuropäischen Ästhetik. Sie analysiert die von der Wiener Hof während der Restaurationszeit verwendeten Instrumente und beschreibt den Inhalt seiner Vorlesungen und Lehrbücher.
Kniha vyšla poprvé v Mnichově v roce 1915, německy byla dosud vydána devatenáctkrát. Přeložena byla do všech hlavních evropských jazyků. Jde o nejproslulejší a nejdůležitější autorův titul, který vznikl v době, kdy se duchovní vědy začaly vyrovnávat s konkurencí přírodních věd. Wölfflin se zde snažil nalézt objektivní kritéria pro zkoumání výtvarných děl postižením vlastního vidění coby aktu předcházejícímu stylové charakteristice pozorovaných děl. V překládané knize srovnává renesanční a barokní výtvarná díla na základě pěti pojmových dvojic: lineární versus malířský, plošný versus hloubkový, uzavřený versus otevřený, mnohodílný versus jednotný, jasný versus nejasný. Wölfflinovy Grundbegriffe zůstávají i po více než sto letech základní systematikou dějin umění.
Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Za císaře Josefa II. byla určena jako povinný předmět pro všechny posluchače třetího ročníku rakouských filozofických fakult. Přes zjevnou nobilitaci zároveň zůstala trvale vystavena útokům ze strany jak pragmatiků, požadujících od vzdělání přípravu na výkon praktických povolání, tak konzervativních kruhů a přírodovědců. Tato první monografie o počátcích pražské univerzitní estetiky zkoumá na základě archivních pramenů přednášky Carla Heinricha Seibta (1735-1806) a Augusta Gottlieba Meißnera (1753-1807) jako součást dějin evropské estetiky 18. století, zejména německé; zkoumá vznik stolice krásných věd (posléze přejmenované na stolici estetiky) jako jedné z nových kateder vzniklých na univerzitách rakouské monarchie v rámci tereziánských a josefínských reforem a zkoumá místo pražské univerzitní estetiky v české kulturní tradici chápané co možná nejvíce široce, nejen úzce jazykově česky.
Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Císařovna Marie Terezie proto estetiku zařadila mezi obory vyučované na filozofických fakultách rakouských univerzit. Estetika neopustila filozofické curriculum ani v pozdějších univerzitních reformách císařů Františka II./I. a Ferdinanda I. Postavení estetiky v soustavě oborů filozofických fakult se v předbřeznové době přesto výrazně změnilo. Předkládaná kniha, pokračování prvního dílu pokrývajícího předcházející půlstoletí (2011), líčí tyto změny na příkladu pražské univerzitní estetiky ve dvou okruzích. První okruh popisuje estetiku institucionálně ve světle úředních dokumentů – dvorských předpisů, studijních plánů a univerzitních seznamů přednášek. Druhý obrací pozornost k vlastním přednáškovým cyklům drženým na pražské univerzitě v letech 1805 až 1848. Na základě rukopisných zápisů a opisů rekonstruuje estetické teorie Josepha Georga Meinerta (1773–1844), Johanna Heinricha Dambecka (1774–1820) a Antona Müllera (1792–1843) a vsazuje je do dějin evropské, zvláště německé estetiky. Závěrečný Dodatek tvoří studie průřezově postihující ráz celé rané pražské univerzitní estetiky let 1763 až 1848.