Eva Švankmajerová Reihenfolge der Bücher

Publikace DISEGNO INTERNO – Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy, konané v GASK – Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře od března do srpna 2024. Stejně jako si výstava v GASK nečiní nárok na „encyklopedickou“ retrospektivu, ani tato publikace si neklade za cíl monograficky obsáhnout celoživotní dílo českých surrealistů Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera. Její smysl naopak spočívá v konkrétním reflektování a dokumentování tohoto jedinečného výstavního projektu, uskutečněného v roce 90. narozenin Jana Švankmajera, světově proslulého tvůrce objektů, kreseb, koláží, grafiky, knižní ilustrace a samozřejmě filmů. Vedle bohaté obrazové části, důkladně mapující autorsky koncipovanou instalaci výstavy, obsahuje publikace texty kurátora výstavy Richarda Druryho, autora doprovodného programu Petra Adámka a autorky edukačního programu Karin Vrátné Militké. Výrazně zde také figurují texty Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera, které představují svébytnou rovinu vyjadřování související s jejich vizuální tvorbou.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.

Šestá básnická sbírka Františka Dryjeho (1951) je volně inspirována jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (1940 – 2005), nazvaném Vlci byli opět vysazeni v českých lesích (2004), jenž patří v jejím díle bezpochyby k nejvýraznějším – lze ho mimo jiné chápat jako bolestnou existenciální reflexi vědomí smrti a smrtelnosti. Básně a pastely mají stejná motivická i hodnotová východiska, která jsou oběma autorům společná či blízká: oba jsou významnými představiteli té tvůrčí (výrazové, imaginativní) linie, jejíž kořeny sahají do historie českého surrealismu (Nezval, Havlíček, Effenberger aj.). Dryje sám říká: „... pokouším se uchopit a zpracovat vnější, jakkoli ,vysoký‘ či ,nízký‘ podnět svým jedinečným způsobem ... pozřít jej a vyplivnout vtělený do mého masa a převlečený do mé kůže – pokouším se nahlížet svět především hranolem subjektivity, jenž lomí odněkud přicházející světelný svazek impulzu, a tak nasvěcuje cestu k jedině platné, imaginativní komunikaci.“

Kniha je součástí cyklu souborů pověstí přeložených z německých pramenů. Vedle samotných textů lidových vyprávění je opatřena předmluvou a doslovem, poznámkovým aparátem a přehledem použité literatury. Jedná se o první komletní překlad německého originálu. Ilustrace Eva Švankmajerová.

Publikace vydaná ke stejnojmenné výstavě Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera

Soubor básnického díla významné české surrealistické malířky, zabývající se též keramikou, plakátem, scénografií, kresleným filmem a tvorbou divadelních kostýmů. Zahrnuje samizdatovou básnickou sbírku Samoty a citace z roku 1987 a veškeré dosud knižně netištěné autorčiny básně. Poezie Evy Švankmajerové vyzařuje překypující energii její osobnosti, je drsná, nepatetická, kritická v rovině osobní i společenské. Bohatá autorčina básnická obraznost koresponduje s poetikou jejích figurálních pláten.