„Der Sohn des Wolfes“ enthält zehn Erzählungen von Jack London aus der Zeit des Goldrausches in Alaska. Jack London schildert aus seiner eigenen Erfahrung als Goldgräber das harte Leben der Glücksritter, die sich Ende des 19. Jahrhunderts in der Hoffnung auf schnellen Reichtum auf den Weg nach Alaska gemacht hatten. Sie erlebten einen fortwährenden Kampf mit den Naturgewalten, mit den indianischen Ureinwohnern und mit ihren Weggefährten, die gleichzeitig ihre Konkurrenten um die stets knappen Mittel zum Überleben waren.
V knize se odehrává tragický příběh mladé ženy Marýny Garajové z Nevšové, unesené kuruckým velitelem na Slovensko. Popisuje její útěk ze zajetí zpět do rodné obce za cenu zabití nenáviděného kuruce, obvinění z čarodějnictví a příchod mladého kněze pátera Libora na slavičínskou farnost, který bojuje proti nařčení z pověr ačarodějnictví Marýny se svým nadřízeným i se závistí nevšovských žen. Autentická je pravděpodobně postava hlavní hrdinky Marýny, která žila na usedlosti v Nevšové. Námět čerpá z ústního podání obyvatel, šířícího se po generacích, podobně jako pověst o studánce „Tatarce“, a byl pravděpodobně zaznamenán v některých farních kronikách. Autor popisuje život poddaných na luhačovickém panství hraběte Serényiho, na slavičínském panství, tehdejší zvyky, politické a náboženské poměry, fanatismus, včetně posledního čarodějnického procesu v tomto kraji.
„Sienkiewiczův vliv zasáhl také blahodárně kratší Karasův román Medvědí údolí. Je z doby historicky málo významné, avšak pro Valašsko osudné, kdy vpád Kuruců vedených Oczkayem surově zpustošil Vsetínsko a tzv. dolní Valašsko, tj. Vizovicko a Kloboucko. Historické události jsou zde však jen na okraji vlastního dobrodružně milostného dějového pásma, které podobně jako v Hasnoucím půlměsíci je po řadě zápletek dovedeno k zakončení vítěznému a šťastnému pro hlavního hrdinu. V kompozici je tu opět silný vliv Sienkie¬wiczův, avšak v oblasti předmětnostní se Karas vrací k staré tematice feudálního útisku, která je jeho přirozenou doménou, a v oblasti významové, tj. ideové a emocionální, je román opět až vášnivě protifeudálně zahrocen. Přesto sienkiewiczowský optimismus prosákl celou strukturou díla a uchránil román od temné tragičnosti, která lpí na většině prací Karasových a stupňuje se často až do resignace, beznaděje a zoufalství. Jazyková oblast díla je tentokrát prostoupena nářečními prvky v míře značně větší, než je u Karasa obvyklé.“ (J. Krystýnek)
