Marcela Petrová Kafková Bücher

Vznik této knihy byl motivován třemi otázkami: Co znamená stárnutí na venkově? Jaké podoby zde má aktivní stárnutí? A je venkov místem přátelským k vyššímu věku? Jednotící linkou studie jsou úvahy nad tím, jakým způsobem gerontologické „brýle“ mění pohled na venkov a venkovské pohled na stárnutí, resp. co znamená městská hegemonie v politikách stárnutí a proč je venkov vždy „až ten druhý“. Publikace představuje výzkum života starších obyvatel heterogenních vesnických oblastí v České republice. Výsledky jsou založeny na reprezentativním šetření zaměřeném na kvalitu života lidí ve věku nad 60 let a na kvalitativních rozhovorech se seniory a seniorkami v různých typech obcí a regionů. Studie jistě není kompletním přehledem životních zkušeností a situací lidí vyššího věku žijících na venkově, přesto ale prezentovaná data slouží jako důležitý podklad k diskusi o některých mýtech spojených s venkovským životem - vesnická idyla, vesnice jako stále a všude stejná, spíše stará, pomalá a chudá, ale také přírodě blízká nebo sociálně soudržná. Vesnická optika zase inovativním způsobem znovu otvírá některá z velkých témat sociologie a politik stárnutí, zejména koncepty „aktivního stárnutí“ a „age-friendliness“ (prostředí přátelská k věku). Kniha tak staví most mezi zkoumáním venkova, nezřídka opomíjejícím jeho seniorské obyvatele, a zkoumáním stárnutí, které někdy přehlíží heterogenitu zkušeností formovaných prostředím.

Podnázev: Aktivita jako dominantní způsob stárnutí. Práce se věnuje současným podobám stárnutí v české společnosti a analýze vlivu věku na participaci. Populační stárnutí a proměny společnosti související s individualizací a prosazováním neoliberální politiky vedou k tlaku na jedince, aby stárnul aktivně. Cílem práce je explorovat, jaké různé formy tato aktivita může nabývat, do jaké míry jsou v těchto oblastech senioři zapojeni a jak, či zda se jejich zapojení liší od mladších lidí. V práci je sledováno, jak senioři participují na různých sférách společnosti, a to jednak na úrovni postojů a hodnot, a jednak na úrovni skutečného jednání. Tj. jsou senioři méně či více aktivní než mladší lidé a je možné tuto odlišnost vysvětlit právě jejich stárnutím (efekt věku), nebo jde spíše o rozdílnost generační/kohortní a musíme pak očekávat, že si mladší kohorty zachovávají podobnou míru participace, jako mají v současnosti? Celá práce je rámována konceptem aktivního stárnutí, který je v současnosti dominantním diskurzem stárnutí. Vycházíme z původní definice Světové zdravotnické organizace, která aktivní stárnutí chápe jako celoživotní proces a zdůrazňuje význam participace na všech sférách společnosti. Upozorňujeme však i na značnou normativnost konceptu.

Čtvrtý věk je specifické životní období charakterizované vysokou mírou nejistoty a disabilitou. Lidé v tomto věku čelí otázkám, zda a kdy do něj vstoupí, jak dlouho potrvá a jakou podobu bude mít. Nejistota ovlivňuje každodenní život a budoucnost. Dalším rysem čtvrtého věku je jeho neviditelnost; senioři omezují svou mobilitu a z domova vycházejí jen zřídka. Tato kombinace nejistoty, neviditelnosti a potřeby péče vytváří obraz čtvrtého věku, kterému se mnozí raději vyhýbají, což přispívá k obavám a pocitům „jinakosti“ disabilních seniorů. Kniha zkoumá čtvrtý věk z pohledu samotných seniorů, kteří v této etapě žijí. Na základě opakovaných rozhovorů s lidmi v domácnostech a domovech pro seniory a pozorování při návštěvách pečovatelky ukazuje značnou heterogenitu tohoto období. Zaměřuje se na možnosti aktérského jednání, způsob trávení dne a sociální vazby. Individuální rozdíly, prohlubované v předchozích životních obdobích, se kombinují s různou mírou a podobou disability, což ovlivňuje prožívání každodenního života a pocit autonomie. Výsledkem je variabilita zkušeností, kde disability slouží jako rámec, nikoli jako formátor stárnutí.