Luděk Čertík Bücher

Země není jen planeta, která nese život. Země je životem procitlá — skrz naskrz živý svět. Živost světa zakoušíme na každém kroku: tu v tiché písni cvrčka lesního, tu v závanu petrichoru, tu v lahodné chuti zralého melounu. Také ale v modři oblohy, při pohledu na dešťová mračna, družice proplouvající letní nocí. Život si zkrátka nedokáže pomoct: za každou cenu musí tvořit a přetvářet, pronikat do každé skuliny, každého živlu a skupenství, hledat nové a nové způsoby sebevyjádření, nové a nové cesty, jak být nezkrotně spolu. Kniha básníka a hudebníka Luďka Čertíka se cosi z tého energie pokouší zachytit. V rozmanitých textech o krajině, chůzi, naslouchání, životě a jiné zvířeně vybízí k otevřenosti vůči všemu živému, jehož jsme vždy nejen součástí, ale i aktivními spolutvůrci.

Jsme obklopeni tolika druhy života a plynutí, ale bereme je skutečně na vědomí? A co řeky, které protékají naším srdcem? Básnická sbírka Mnohé řeky je reakcí na výzvy současné doby, především na náš poničený vztah se Zemí a jejími nesčetnými mimolidskými obyvateli. Básně v ní obsažené usilují o zbystření smyslů a kultivaci něhy, kterou v sobě všichni bez rozdílu nosíme.

Je možné si i v době, kdy podstatná část našich existencí probíhá digitálně, udržovat vroucí pouto s mimolidským? A můžeme o toto pouto vůbec někdy přijít? Sbírka básní Poslední divoké objetí ohledává intimní vztah lidského a mimolidského v bdělém i snovém všednodenním prožívání a připomíná, že není nutné putovat nadruhý konec světa, abychom znovuobjevili vlastní divokost.

V japonštině existuje krásné poetické slovo pro osluněné, sluncem ozářené místo – hinata. Tato sbírka, završení volné básnické trilogie, kterou Luděk Čertík rozvinul v knihách Mnohé řeky a Poslední divoké objetí, touží čtenáře a čtenářky na takové slunečné místo přenést, cosi z pobytu na slunci, jenž chápe jako metaforu pozemské existence ve všech jejích barvách a tóninách, zprostředkovat. Básně, z nichž sestává, se obracejí ke slunci, středu všeho živého, v jeho nejrozličnějších podobách – od hřejivého dotyku slunečních paprsků na obnažené paži po záři, kterou nás oslňují naši nejbližší. To vše ve snaze ukázat, jak dalekosáhle slunce do našich životů zasahuje, jak je nám kosmicky, tělesně i duševně blízké.