Claude Pujade-Renaud überträgt ihren Hintergrund als Tänzerin und Choreografin in ihrer Schrift in eine tiefgründige Erkundung des Körpers und des kreativen Prozesses. Ihre Erzählungen befassen sich mit Themen der künstlerischen Schöpfung, ziehen oft Parallelen zum Tanz und untersuchen gleichzeitig die Beziehung des Körpers zu Gedächtnis, Trauer und der beständigen Präsenz von Frauen. Ihr Werk zeichnet sich durch tiefe Selbstbeobachtung und die Konzentration auf das Innenleben ihrer Charaktere aus und bietet den Lesern eine einzigartige Perspektive auf Kunst und Existenz. Sie schafft Prosa, die sowohl intim als auch eindringlich ist und die Komplexität menschlicher Erfahrungen einfängt.
›Die Stiefmutter‹ ist die Erzählung einer langsam sich entfaltenden Liebe zwischen Eudoxie und ihrem Stiefsohn Lucien, die in einem kleinen Dorf in der Pariser Banlieue über Jahrzehnte zusammenleben. Unerhört zart beschreibt Claude Pujade-Renaud die Zuneigung zwischen zwei sehr alten Menschen, in deren Welt, die sie nach ihren eigenen Regeln gestalten, nur wie von weiter Ferne die großen geschichtlichen Ereignisse Einlaß finden.
Láska, verše, strach a smrť v životoch Sylvie Plathovej, Teda Hughesa a Assie Wevillovej. Životopisných kníh o Sylvii Plathovej vyšlo od jej smrti v roku 1963 mnoho. Román francúzskej autorky Claude Pujade-Renaudovej Pytliakove ženy však vôbec nie je typickou životopisnou knihou. Je to predovšetkým ľúbostný román. Prepletajú sa v ňom viaceré hlasy, ktoré tento nekonečne smutný rodinný príbeh spájajú do mohutného, neobyčajne plastického a autentického prúdu strhujúceho románu. Sú to hlasy pútavé, fascinujúce, drásavé, ale i úsporné, vždy citlivo narábajúce s nezvratnými faktami z celkom nedávnej minulosti. Vstupujeme nie len do hlavy Teda a Sylvie, ale aj jej matky, rivalky, sestry, jej psychiatra, priateľov či susedov. Sledujeme ich myšlienky, túžby, nálady, ich boje. Román ďaleko presahuje možnosti biografie, hoci sa drží prameňov a faktov, niekedy podaných tak stroho, až to mrazí.
Obyčejnost obyčejného vztahu dvou obyčejných lidí je jevištěm zobrazení krutosti a nemilosrdnosti šedého osudu člověka, toužícího po lásce a něze, která mu však stále uniká každičkým pohybem a gestem jeho bezvýznamnosti a s předzvěstí blížícího se konce.Román Macecha (Belle-mere), oceněný cenou Goncourt des lycéens, formálně vybroušené dílo plné literárního šarmu a elegance, je jedinečnou variací na hořkosladkou chuť samoty v touze po alespoň trochu důstojném naplnění života.
Román francúzskej spisovateľky Claude Pujade-Renaud Všetko pokojne spí okrem lásky sa upriamuje na životný príbeh dánskeho filozofa a prozaika Sorena Kierkegaarda, výnimočnej osoby, ktorá bezprostredne zasiahla mnohých súčasníkov a svojím dielom neprestáva priťahovať čitateľov doteraz. Kto bol Soren Kierkegaard, čomu veril, na koho sa spoliehal? Koho sa bál a prečo umrel predčasne? Pujade-Renaudová však román rozvíja ako širšie epické plátno a slávny filozof sa stáva súčasťou autorkinho štúdia ľudskej situácie. Rovnakú pozornosť ako rod Kierkegaardovcov dostávajú aj iné postavy, najmä protagonistka románu Regine, bývalá filozofova snúbenica, ktorá z časovej retrospektívy približuje udalosti zo spoločného života i dianie po jeho smrti. Autorka nadväzuje na tradíciu rozprávačského majstrovstva francúzskeho románu, vykresľuje plnohodnotné charakterové postavy, vťahuje čitateľa do ľudských pohnútok a neuhýba ani pred odvrátenou stránkou života, plne rešpektujúc, že námetom pre román sú skutočné udalosti.
Jusqu’à son éradication en 1709, l’abbaye de Port-Royal des Champs aura représenté – face à Versailles, à la cour de Louis XIV, aux jésuites et à la papauté – un symbole d’indépendance et d’inviolabilité des consciences. C’est pourquoi ce récit est celui d’une persécution acharnée, mais aussi d’une clandestine activité de préservation. Cette histoire de clan et de femmes, traversée de multiples prises de parole, est notamment portée par les voix de Françoise de Joncoux et de Marie-Catherine Racine. La première déchiffre et recopie les manuscrits du monastère, maintient le lien entre les membres de la communauté dispersée, sauve de l’anéan tissement l’oeuvre édifi ée par tant de moniales et de leurs amis – Blaise Pascal et les “Solitaires”. La seconde cherche à cerner la vérité de son père, l’illustre Jean Racine, ami ambigu de Port-Royal, qui y fut élevé, s’en éloigna… mais voulut y être inhumé. Revécu par celles qui ont “fait” ou approché Port-Royal, bruissant de mémoire et empli de probité dans la fiction, ce roman rend hommage à un lieu de grâce que le pouvoir temporel s’évertua à opprimer, détruire et transformer en désert – au risque d’en faire un mythe.