Čtenářům všeho věku se nyní dostává do rukou třetí dílo D. V. Spudila a první v plánované sérii Miliknížky, s rozsahem tak akorát na cestu autobusem. Pohádka úsměvů je jednoduše pohádky, jejímž hlavním hrdinou je úsměv. Kdo však čte i mezi řádky, všimne si, že skutečným hrdinou není úsměv na tváři…
Romantická novela začínajícího autora vypráví příběh mládence kdesi na venkově v blíže neurčené době. Vlasta (hl. hrdina) se při procházce setká se záhadnou dívkou Lipenkou; tou očarován, využije šance se s ní často setkávat, a tak oba společně prožijí rok štěstí a čisté až naivní lásky, kteráje ohrožena dramatickým odhalením - to ale nepřekazí jejich: ,,A žili spolu šťastně…". Za zmínku stojí budoucí čas v němž je příběh napsán i přes pravděpodobné ,,kdysi vminulosti" vyplývající z naznačených zvyklostí. .
Povídky ze sbírky Příběhy podiv(uhod)né nabízejí čtenáři pohled na odvěké boje dobra a zla, které se neodehrávají ve vnějším světě, mezi dobrými a zlými lidmi, nýbrž uvnitř, v lidech, kteří prohrávají i vítězí v bitvách se svou vlastní slabostí. Příběhy podiv(uhod)né jsou o tom, jak snadno a nenápadně propadáme zlu, a jsou také o naději, že i z největší tmy vede cesta ven, cesta vskutku podivuhodná (opačným směrem samozřejmě vede hodně prošlapaná cesta podivná). Ale naději nelze odkládat na později... „A já pochopil, že není nějaké jindy, až nebude tak nepříjemné to provést, nebo tehdy, až mě to nezdiskredituje, ale že je tentokrát skutečně několik posledních minut možno zachránit, co se dá.“
Tato druhá knížka kolínského autora nás již nezanáší do pohádkového bezčasí, jako tomu bylo v Osudu prostých očí, ani v ničem jiném se prvotině nepodobá. Někdo by mohl říct, že jde o detektivku, někdo jiný by řekl, že jde o psychologickou novelu, někdo zase, že je tam i podobenství. Všichni by měli pravdu a zároveň se mýlili. Jisté je v této knížce jediné: Nevíme nic. Hlavní hrdina, jehož jméno zcela uniká jakékoliv pozornosti, hledá smysl života a lásku v něm. Obojí má možná přímo před sebou, ale nenalézá. Snad proto, že přímo před sebou neměl vlastně nic, snad proto, že to autor, coby jeho všemocný stvořitel, nedovolí. Drahoušku, chcípni! je o sebeobětování, odpuštění, hledání, dobru a zlu, životě a smrti, a nebo o něčem úplně jiném?