Tono Stano (* 1960) patří mezi nejznámější fotografy působící ve středoevropském kontextu. Už během studií si vypracoval charakteristický rukopis vycházející z inscenované fotografie, v níž je hlavním prvkem lidské, zejména ženské tělo. Publikace, která doprovází retrospektivní výstavu v Galerii hlavního města Prahy, představuje průřez tvorbou Tona Stana - kromě figurálních kompozic zachycuje experimentální série, konceptuální fotografie i portréty vzniklé ve spolupráci s filmovým festivalem.
Galerie hlavního města Prahy představuje retrospektivní výstavu Jitky Svobodové, malířky a autorky kreseb a prostorových objektů, která se od šedesátých let věnuje zkoumání viděné reality a převádí ji do unikátních uměleckých děl. Svobodová začínala jako malířka abstrahujících krajin a v sedmdesátých letech přešla k kresbě, kde ztvárňovala každodenní předměty, konstrukce a přírodní jevy jako kouř či pohyb mořské hladiny. Její celoživotní tvorba se dotýká základních otázek týkajících se tvoření a poznání. Výstava a katalog dokumentují její práci od studií na Akademii výtvarného umění, kterou ukončila v roce 1967, až po současné projekty. Architektem výstavy je Josef Pleskot, který také přispěl textem o svém tvůrčím přístupu. Katalog obsahuje texty kurátorky Heleny Musilové, esej filosofa Martina Nitscheho a filosofky Josefíny Formanové, zkoumá Svobodovou práci z pohledu myšlení a prožívání reality. Svobodová studovala na AVU a po sametové revoluci se stala profesorkou, vedla ateliér kresby až do roku 2012. Její díla jsou zastoupena v významných sbírkách a autorka má za sebou řadu samostatných i kolektivních výstav.
Nejlepší knihy jsou takové, které jejich autor napíše s nasazením, energií, porozuměním a obdivem k objektu svého psaní. To je případ Heleny Musilové, která v publikaci o Jiřím Valochovi splnila toto zadání vrchovatou měrou.
Tato publikace vydává zprávu o jeho širokém rozkročení a rozsáhlých aktivitách na tomto poli umění vůbec poprvé. Nikdo ještě neprozkoumal v takové míře archivní prameny, osobní archivy kolegů i přátel, nehovořil s tolika pamětníky a nezmapoval ohromující množství akcí, kontaktů, dopisů, děl a památek na ně, jako se to podařilo autorce. V neposlední řadě hovořila Helena Musilová i se samotným tvůrcem a s autory, s nimiž spolupracoval. Nevyhýbala se ani odborné literatuře věnované střední a východní Evropě. Jejím cílem bylo zmapovat jednotlivé důležité akce a způsob, jakým vznikla Valochova obsáhlá sbírka, ale také popsat mechanismy fungování společenských struktur, které určovaly a determinovaly výtvarný život a uměleckou scénu v období normalizace.
Léta 1965 a 1980 byla zvolena mezníky mezi Valochovými prvními veřejnými aktivitami spojenými s výtvarnou scénou a výstavou Současná česká kresba, kterou uspořádal v roce 1980 v Domě pánů z Kunštátu a která znamenala výrazný zlom v jeho činnosti.
Publikace vyšla původně anglicky, nyní v rozšířeném českém vydání. Kniha vychází ve spolupráci s Galerií a nakladatelstvím Stará pošta.
