Kanonýři monarchie 1798–1815 Na památku těch mladých hochů, kteří šli pěšky do Lombardie, Piemontu, Francie, Bavorska či Saska, kteří svými kroky změřili vzdálenost mezi pinskými bažinami a Lipskem, Vídní a Dijonem. Dřeli do úpadu u svých kanonů a nikdo nezná jejich jména ani místa jejich odpočinku. Vy nevíte, že mnozí byli Vaší krve, stejně tak, jako jsem to nevěděl já…
Dlouho očekávaná druhá sbírka autora (*1971), který zaujal již prvotinou Před branou popela (1996). Od první knihy je ve Ztraceném ráji znát posun: hrany nejsou tak ostré, otázky jsou složitější, pointy přicházejí později a rodí se bolestněji, ale to hlavní zůstává, autor se vyhýbá nezávazné slovní ekvilibristice, každé slovo je spjato s konkrétní skutečností. Básně čtenáře vtahují do svého vesmíru a poskytují mu možnost spolupodílení se na svém příběhu. Jak napovídá název sbírky a titulní básně, autor se pokouší objevit zapomenuté vzpomínky a minulost a zhodnotit jejich význam pro svůj vnitřní prostor. Snaží se pojmenovávat svět kolem sebe a ujasnit si své místo v něm. Knihu tvoří čtyři oddíly, z nichž každý je postaven na vlastním formálním principu: od tradiční přírodní a meditativní lyriky oddílu prvního, přes sevřené miniatury, ukázněné sonety až k rozsáhlým plochám poslední části, která se skládá ze čtyř básnických listů až litanické stylizace.
Reichlovu prvotinu Před branou popela charakterizuje estétský důraz na uzavřený tvar díla, který se na tematické rovině střetá s provokativními, mnohdy až apoetickými obrazy. Touto strategií kontrastu protichůdných estetických kvalit a také fakturou dlouhých monotónních daktilských veršů či archaizací jazyka Reichel souzní s poetikou dekadentní lyriky.