Soubor studií a kritik olomouckého literárního historika. Kniha představuje Oldřicha Králíka nejen z té známější stránky, tj. jako literárního historika odvážných až provokativních koncepcí, který se suverénně pohybuje po deseti staletích české literatury (a nejen jí). Umožňuje jej poznat také jako pronikavého kritika domácího písemnictví a vedle toho dokonce jako historika města, s nímž spojil podstatnou část svého života, Olomouce.
Pečlivě komponovaný výbor z celoživotního díla vynikajícího bohemisty (1907-1975) vychází jako součást velké literárněvědné "bílé řady", kterou začalo vydávat nakladatelství Odeon. (Vyšly v ní svazky V. Jiráta, V. Mathesia, J. Mukařovského, A. Škarky, F. X. Šaldy a V. Černého.) Editor Jiří Opelík knihu opatřil podrobným aparátem, úplný soupis Králíkova díla sestavila Věra Vladyková.
Dvě studie o názorech na vznik Slezských písní.
Autor se zabývá tradicemi českého kronikářství před Kosmou a některými částmi Kosmova díla.
Kniha přináší souhrn názorů prof. Králíka na záhadné 10. století našich dějin. Autor sleduje historický význam Václavův a Vojtěchův, vyslovuje názory na chronologii vojtěšské hagiografie, na slovanskou liturgii u nás a na původ Kristiánovy legendy.
Detailní analýze jsou podrobeny tři nejstarší hagiografické skladby týkající se biskupa Vojtěcha - prozaický text tzv. Canaparia, veršovaná kompozice Quatuor immensi (Versus de passione) a práce Bruna z Querfurtu. Autor rozebírá i různé redakční verze téhož díla. Zprvu pátrá pozvolnou komparací po archetypu vojtěšské legendy a poté se snaží určit autora Quatuor immensi a jeho prostředí.
Spis je zaměřen k české protohistorii, tj. k období jen kuse zmapovanému útržkovitými prameny. Prosazuje hledisko, které ve starých památkách spatřuje nejen materiál pro historika a filologa, ale také literární dílo. Zastává názor, že "hypotetické prameny, jichž se často badatelé jen dohadují, zastiňují pohled na prameny existující". Zkoumá různé rekonstrukce naší minulosti i vztah archeologie a literární vědy, Kosmovo a Kristiánovo svědectví i Dalimilovu kroniku. Pokládá za metodicky nejzávažnější korekturu představ o originalitě a ústřední problém vidí v zachycení pohybu dějin, v němž nejsou často hledané pevné, "Archimedovy body".
Labyrintem dávných dějin českých míní autor, literární historik a profesor olomoucké university, v této neobyčejně živě pojaté studii dějiny 10. století. Spory o podobu 10. století začínají podle autora již v pramenech této doby, tj. v legendě Crescente, v legendě Kristiánově a v Kosmovi, a zejména pak v jejich interpretaci: v problematické záři legend skví se sv. Václav, popř. jeho babička sv. Ludmila, naproti tomu sv. Vojtěch má pověst cizáka. Proti tomuto tradičnímu pojetí přináší autor pojetí nové, ve kterém postavy knížete Václava a sv. Ludmily zastiňuje postava prvního českého Evropana, sv. Vojtěcha, i když Václavovi a Ludmile neubírá na jejich významu.
