Václav Burian Bücher

Přednášky shrnují vývoj židovské literatury napsané v jidiš, rozdělené na starou (do konce 18. století) a novou (19. a 20. století). I když má jidiš kořeny v německy mluvících zemích, vrchol raného období reprezentuje italský odkaz. Židovské posvátné texty jsou psány hebrejsky, avšak v diaspoře Židé užívali různé jazyky, včetně jidiš, který vznikl pod vlivem okolních jazyků. Miliony středoevropských Židů, kteří hovořili a psali v jidiš, se staly obětí nacistické genocidy, zatímco většina jidiš spisovatelů v SSSR zahynula během stalinské diktatury. Exil, zejména do Spojených států, nebo návrat do země otců, byly často jedinými možnostmi záchrany. Profesor CHONE SHMERUK, významný badatel jidiš literatury, se s tímto jazykem setkal nejen v knihách, ale i během svého studia na Varšavské univerzitě, kde byl jidiš jedním z živých jazyků předválečné střední Evropy. Tato kniha může českému čtenáři poskytnout první krok k poznání historie jidiš a kultury s ním spojené. Připomíná generace vzdělanců a prostých lidí, kteří tuto řeč kultivovali a dokázali, že je schopna vyjadřovat hluboká sdělení. I dnes, navzdory osudu svých uživatelů, zůstává jidiš důležitým nástrojem literatury a každodenního rozhovoru.

Dvojjazyčné vydání textů význačného polského básníka, prozaika, esejistu a překladatele. V roce 1980 byl Czeslaw Milosz vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu, protože (jak se praví ve zdůvodnění) „s nekompromisní jasnozřivostí tlumočí ohrožení člověka ve světě ostrých konfliktů“.

Ve své poezii promlouvá hlasem jakoby ztišeným, ale pevným a dobře posazeným. Své básně sestavuje do cyklů a označuje tyto velice úsporné texty za „poznámky“. Šlo by je označit také za fotografie — fotografie chvil, fotografie myšlenek a fotografie citů. Také za fotografie úsměvů (jemný humor tohoto tvůrce a jeho láska k paradoxu, to by bylo samostatné téma) i úzkostí; ty se u Buriana spojují především s dějinami, básník má neustále na mysli osudy části světa, kde se měl narodit, ve dvacátém století, má je — řekněme — v krvi, ani jeho rodina nebyla ušetřena utrpení tak bohatě uštědřovaného dvěma velkými totalitními systémy našeho století.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační "my" a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává "krásnou", v níž život na okraji a "mimo" oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola "Jak jsme táhli za Stasiukem".

„Svědectví poezie“ je soubor šesti přednášek o poezii připravených pro Harvardovu univerzitu (vyšel poprvé roku 1983, Institut Littéraire, Paříž.) Každá přednáška je vlastně samostatný esej vycházející z osobní autorovy zkušenosti z mládí prožitého na Litvě, v kraji nesmírně bohatém kulturně, národnostně i konfesně, dále ze zkušenosti s dvěma nejstrašnějšími diktaturami tohoto století a se životem v civilizačně a technicky bohaté Americe. Zároveň v nich zkoumá kořeny evropského moderního umění, zvláště literatury, a zajímá se o příčiny příklonu velké části tvůrcům k idejím komunismu. Hledá příčiny neopodstatněného optimismu či naopak ponuré bezvýchodnosti moderní poezie, pátrá po důvodech obliby poezie v tragických obdobích a ptá se, jak poezie dokázala – či nedokázala – odrazit skutečnost v období války a vyhlazování celých národů.

Protokoly siónských mudrců jsou nepochybně podstatnou součástí tzv. spiklenecké teorie dějin. Jsou jedním z článků dlouhého řetězu lidského podezírání, obviňování a obav. Ve známé knize Umberta Eca "Foucaltovo kyvadlo", věnované tajným společnostem i spiknutím, které osnují, čteme, že není nic snazšího než seznámit se s Protokoly siónských mudrců - stále se totiž někde objevují nová vydání. Skutečně, od chvíle prvního vydání roku 1903 vycházely Protokoly mnohokrát a jejich celkový náklad dosáhl několika, snad víc než deseti milionů výtisků. Vycházely (a nadále vycházejí) v různých jazycích - polsky i česky, rusky i slovensky, francouzsky i srbsky, ba i v arabštině a japonštině. pokaždé s úvodem či doslovem zdůrazňujícím pravost tohoto dokumentu. Výjimkou jsou dvě vydání, která se objevila téměř současně roku 1992. Jednou z nich je právě i kniha Janusze Tazbira, která se snaží čtenáře přesvědčit, že se v případě Protokolů setkáváme se zřejmým falzifikátem. Není to úloha vůbec snadná, uvědomíme-li si, kolik lidí má sklon pohlížet na minulost prizmatem spiklenecké teorie dějin. A Protokoly jsou klasickým příkladem právě takového pohledu na historii.