Viktor E. Frankl (1905-1997), Wiener Neurologe und Psychiater, ist der Begründer der Logotherapie. Das vorliegende Buch enthält eine Sammlung von Vorträgen aus den Jahren 1947 bis 1980. Frankl, der neben den «Willen zur Macht» (Adler) und den «Willen zur Lust» (Freud) den «Willen zum Sinn» stellt, sieht in seelischen Konflikten Sinndefizite; unerfüllter oder falsch erfüllter Sinn führt danach zu «existenziellen Frustrationen». Ein Beitrag von Elisabeth S. Lukas zur Validierung der Logotherapie rundet die Sammlung ab.
Die Ärztliche Seelsorge, in der Viktor Frankl seine zentralen Thesen festhält,
ist eines seiner Hauptwerke Viktor Frankls: ein engagierter Aufruf zur
Entmythologisierung der Psychotherapie und zur Rehumanisierung der Medizin.
Der in den dreißiger Jahren entstandene Text wurde 1946 erstmals
veröffentlicht und zuletzt 1982 leicht überarbeitet. Im Vorwort schrieb Frankl
damals: Aber das Buch soll, wie gesagt, nicht nur immer, sondern auch wieder
aktuell sein. Dies mag zumindest von einem Kapitel wie dem der
'Arbeitslosigkeitsneurose' gewidmeten gelten, und wir müssen froh sein, wenn
uns erspart bleibt, daß auch noch das Kapitel 'Zur Psychologie des
Konzentrationslagers' je wieder aktuell wird. Zum 100. Geburtstag von Viktor
Frankl am 26. März 2004 erschien diese Neuausgabe, erstmals ergänzt mit den
Zehn Thesen über die Person.
Malaise dans la culture. Car la culture, c'est la vie avec la pensée. Et on constate aujourd'hui qu'il est courant de baptiser culturelles des activités où la pensée n'a aucune part. Des gestes élémentaires aux grandes créations de l'esprit, tout devient ainsi prétendument culturel. Pourquoi alors choisir la vraie culture, au lieu de s'abandonner aux délices de la consommation et de la publicité, ou à tous les automatismes enracinés dans l'histoire. Certes, nul ne sort plus son revolver quand il entend le mot «culture». Mais, champions de la modernité ou apôtres de la différence, ils sont de plus en plus nombreux ceux qui, lorsqu'ils entendent le mot «pensée», sortent leur culture. Une question simple est à l'origine de ce livre : comment en est-on arrivé là ?
Tato kniha vznikla z přednášek proslovených v dubnu 1963 na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Autor si vybral jako téma svobodu a předsevzal si zabývat se znovu starým rozporem mezi svobodami formálními a svobodami reálnými. Raymond Aron (1905–1983) představuje v duchovních dějinách moderní Francie a Evropy jeden významný typ sociologického a politologického myšlení, jehož závažnost dnes již prověřil kritik nejneúprosnější – čas. Aron nevytváří žádný uzavřený sociologický systém ani nesofistikuje sociologické pojmy, ale filozoficky a sociologicky poučeně reaguje na nejaktuálnější problémy své doby, a to na úrovni jak vysoce obecné, tak konkrétně analytické. Autor slavných knih Opium intelektuálů, Demokracie a totalitarismus, či Esej o svobodách díky své intlektuální a mravní poctivosti, díky hlubokému poznání a vědomí o lidské, sociální a historické podmíněnosti všeho našeho usilování, odolal veškerým ideologickým svodům dvacátého století. Díky této poctivosti a životní zkušenosti si mohl také dovolit, aby jeho díla byla svrchovaně „neakademická“, protože, jak vtipně poznamenává Aronův životopisec, zatímco Aronův přítel z mládí Jean-Paul Sartre objevoval Heideggera a Husserla, Aron pozoroval Hitlerův nástup k moci.
