V naší rodině se po generace dědily recepty na dobrá jídla. Pokud vím, sbírala je má prababbička, babička a maminka si je zapisovala do knihy, které říkala "Desetitisícová", protože by ji neprodala ani za deset tisíc. Co mi to všechno ale bylo platné, když jsem se brzy po válce vdala do Francie a půvabné Gaskoňsko mě, tehdy mladou a v kuchařském umění úplně nezkušenou, přivítalo obrovským krbem, ve kterém se dalo sedět, ale pro mě nepochopitelně také vařit. A jak vařit!!
Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Jako dívka ze zámožné rodiny byla totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně. Vrací se do známých míst, kde prožila sudetskou krizi a proměnu mnoha německých obyvatel v henleinovce. Zaujímá trojí roli: Češky, bývalé "zámecké" slečny a totálně nasazené příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s vesničany, zacházení s francouzskými zajatci, z nichž jeden se stane jejím mužem, a stesk po matce znamenají pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení. Snaží se s tím vyrovnat psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer pak se strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhována německými zaměstnankyněmi, a poslouchá hudbu z gramofonu. Původně soukromé zápisky citlivé mladé ženy čteme dnes jako zajímavý dokument o období druhé světové války v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, která rekapituluje svůj život. Obě roviny vytvářejí autentickou výpověď o generaci formované zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem, jejíž postoje spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.
„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech. První vydání