Desmaison René Bücher

V létě roku 1970 se René Desmaison setkal se Sergem Gousseaultem, talentovaným mladým lezcem, a společně se rozhodli o prvovýstup na Grandes Jorasses. Dne 11. února 1971, za příznivého počasí, začali zdolávat 1200 metrů vysokou stěnu. Po třech dnech však začal padat sníh a následující den padající kameny přerušily lano. Komunikace s okolím byla přerušena a cesta dolů se stala nemožnou. Z náročného výstupu se stal boj o život, když Serge ztratil schopnost pohybu. René se rozhodl kamaráda neopustit a strávil 80 metrů pod vrcholem deset dní čekáním na zázrak. Dole v údolí byli oba lezci považováni za mrtvé, a organizaci záchranných prací se ujal bývalý horolezec Maurice Hercog, jehož neochota a rivalita vedly k zastavení akcí kvůli špatnému počasí. Renéova manželka Simona však neustále bojovala za naději, čelila byrokracii a závisti, což bylo často bolestivější než fyzické překážky. Nakonec se jí podařilo vyburcovat akci, kterou vedl její manželův přítel, pilot Alain Frébolt. Díky jeho dovednostem se podařilo přistát na miniaturní náhorní plošině, ale ani on nevěřil, že by oba muže našli živé. Kniha, napsaná jako napínavý deník, vyvolává otázky o smyslu rizika a zdravé míře hazardu, které si každý čtenář musí zodpovědět.

Massiccio del Monte Bianco, 11 febbraio 1971: il grande René Desmaison tenta la direttissima della Punta Walker sulle Grandes Jorasses insieme al giovane compagno, Serge Gousseault. La scelta è dovuta la fatto che la meta di partenza, lo Sperone Centrale, è già occupato da un’altra cordata partita un giorno prima. Di fronte si trovano 1200 metri di granito e ghiaccio strapiombanti e soggetti a continue scariche di neve e sassi. La salita è più dura del previsto e i due devono bivaccare più volte. Fino al 17 il tempo regge, ma poi si mette al brutto. Ormai sono a 200 metri dalla vetta, l’unica possibilità è arrivare in cima, ma i collegamenti col fondovalle e i familiari si sono interrotti, i viveri scarseggiano e Serge Gousseault tradisce i primi segni di sfinimento. Tornare indietro non è più possibile, non resta che proseguire, uscire dalla parete: è l’inizio della fine, i bivacchi si susseguono fino all’ultimo, a 80 metri dalla meta. Gousseault non riesce più a muoversi, e Desmaison, che ancora – non per molto – avrebbe energia sufficiente per arrivare in cima, decide di restare con il suo compagno di cordata che, infine, soccombe. Ormai a Desmaison non resta che attendere l’elicottero dei soccorsi che arriverà solo il 25 febbraio, dopo 342 ore, più di due settimane in parete.