Sochy do barokní niky
Autoren
Mehr zum Buch
Soubor sochařských povídek. Malá čítanka současného českého sochařství. Záznam dlouhodobé akce, v jejímž rámci pětatřicet sochařů umístilo do prázdné niky svůj výtvor. Všemi těmito přídomky lze charakterizovat knihu Václava Fialy Sochy do barokní niky. Barokní nika je prostor určený výlučně pro sochu, snad každý z těchto výklenků kdysi svou sochu opravdu nesl. Dnes je situace jiná, na mnoha místech v celé zemi zůstaly niky prázdné. Nejinak je tomu v Klatovech. Zdejší sochař a aktivista Václav Fiala se to rozhodl změnit. K sobě „do gubernie,“ jak s oblibou říká, začal před sedmi lety zvát sochaře – i s jejich sochami. Akce trvala až do loňska. Dvě barokní niky na schodišti někdejší slavné jezuitské koleje svým výtvorem za tu dobu zaplnilo pětatřicet umělců. Byla mezi nimi jména slavná (Kurt Gebauer, Olbram Zoubek…) i lokální. Závěr akce symbolicky patřil nezaměstnanému Martinu Šárovi, který zde udělal svou úplně první sochu a legendě evropského formátu Janu Koblasovi. Ukázalo se, že spojení barokní architektury a moderní sochy dokáže jiskřit. Klíč k vývěru pozvaných autorů nabízí Fiala v opozici vůči citátu šéfa Rudolfina Petra Nedomy: „S výtvarníky si netykám, do hospod s nimi nechodím, ateliéry nenavštěvuji.“ To proto, aby jeho kurátorský výběr nebyl ovlivněn osobními vztahy. Fiala zvolil zcela opačný přístup: „Osobní kontakt považuji za zásadní, osobní vztah za žádoucí a jeden z důvodů, proč toho či onoho umělce do Klatov zvu, je vidina společného posezení v hospodě. A tykám si se všemi.“ V Klatovech tak nebyl (a ani nemohl být) prezentován objektivizující soud nad českým (a bavorským) sochařstvím, ale okouzlená subjektivní sonda do oboru. Že se stane sochařem, se Fiala rozhodl téměř ve svých čtyřiceti letech – a opravdu se jím stal, dnes už renomovaným. Po přečtení jeho Soch do barokní niky lze konstatovat, že se stejně dobře mohl stát i spisovatelem. Pětatřicet příběhů představuje jednotlivé sochaře v příbězích – v příbězích jejich životů a tvorby, přípravy klatovské výstavy i v příbězích jejich přátelství s Fialovou. Každý z autorů je v první části knihy představen jakýmsi encyklopedickým heslem a několika snímky, v esejích v závěru publikace pak autor své přátele modeluje – nikoliv pomocí úderů sochařského kladiva, ale úhozů do klávesnice počítače. Fiala-sochař je robustní a hmotný, pracuje se dřevem, kamenem a železem. Jeho texty o sochách a sochařích pak tuto tíhu ve šťastné rovnováze vyvažují a odlehčují. Kniha tak představuje podobnou jednotu v různosti jako samotná akce sázející na moderní umění zasazené do interiéru barokní stavby. Fiala-publicista klade důraz na detail, ví, že v drobném příběhu se může zrcadlit celek zřetelněji, než v hodnotících soudech. V neposlední řadě jsou pak jeho texty odpíchnuté a vtipné, s přesnou mírou sebeironie. Díky tomu zvládl i úkol nejtěžší: představit sám sebe (neboť také on byl jedním z vystavujících umělců). Barokní niky v klatovské knihovně jsou dnes zase prázdné. „Doufal jsem, že se objeví nějaký pokračovatel, ale neobjevil,“ říká Václav Fiala. Jeho vlastním nákladem vydaná a vlastní rukou graficky upravená kniha tak výklenky zaplňuje „alespoň“ vzpomínkou, chcete-li ideou. Nezůstane přitom jen u ní: ve středověké věži zvané Galerie F vzniká i hmotná připomínka akce. „Bude lidu plebejskému připomínat, jací umělci vážili cestu do Klatov,“ uzavírá Fiala.