Markýz de Fayolle

Původní nedokončená verze historického románu Markýz de Fayolle (Le Marquis de Fayolle) sama o sobě znamená v Nervalově díle závorku a vyvolává otázky. Předně: nelze ji – až na několik výjimek – poměřovat s proslulými Nervalovými texty a tématy. Uveďme hned, o jaké nápadnější výjimky jde. Georges vyčítá slečně de Fayolle, že nesplnila slib věčné lásky, následuje retrospektivní vzpomínka: jednou se na statku oba převlékli do svatebních šatů, takže vypadali jako novomanželé. Obdobná vzpomínka, kouzelný i trýznivý obraz, účinkuje také v Dcerách ohně (Sylvie) – vzkříšení minulosti, skrze něž minulost náhle proniká do přítomnosti. Jiná analogie se týká použití barev a jejích evokačních účinků v Nervalových prózách. V Markýzi de Fayolle vypravěče okouzluje i rozesmutňuje pohled na zašlé obrazy mladých žen z minulých časů. Při té příležitosti zmiňuje zelené oči, matně bílé čelo, zlatavé vlasy. V Nervalových dílech bývají základními barvami červená – barva rána a večera; zelená – mj. barva přírody, plodnosti, znovunalezeného mládí; a zlatá – heraldický symbol lásky a víry. Nerval však vnímá všechny možnosti barev; upřednostňuje odstíny, nuance, irizace, jimiž neustále sugeruje také něco jiného než popisované objekty. Román Markýz de Fayolle vycházel na pokračování v deníku Le Temps od 1. března do 16. května 1849, kdy bylo pokračování přerušeno. Byly to politicky rozjitřené časy a lze se domnívat, že román o někdejších bojích republikánů s monarchistickými vzbouřenci měl stranit prvním, což by v podání spisovatele, který věřil v republiku z roku 1848, příliš neudivovalo. Někteří nervalovští badatelé se pokoušejí toto spisovatelovo netypické dílo, jehož zanechané stránky by autor pro případné knižní vydání nepochybně důkladně přepracoval (především stylisticky) tak jako jiné své prózy, zdůvodnit i ospravedlnit. Nacházejí a podtrhují v něm situace a epizody, které románové torzo spojují se světem Nervalova díla. Nicméně převažují otazníky. Je to jediný spisovatelův přiznaný pokus o román, navíc román historický. V celku jeho díla působí cizorodě. Autor na něm pracuje v době, kdy píše pro divadlo (od této práce si velmi slibuje) a soustřeďuje se na kompozici Cesty do Orientu. Rokem 1849 počíná období Nervalových nejvýznamnějších děl. (...) Z doslovu Zdeňka Hrbaty