Náš pes Balabán

Rodině Neumanů zemřel děda, kterého měli všichni rádi. Malou Barborku napadlo, že kdyby si pořídili psa tak by jim nebylo tak smutno, ale maminka byla důrazně proti. Nakonec se jim ale maminku podařilo přesvědčit. Jeli tedy do útulku a odtamtud si pořídili psa úplně obyčejného. Dozvěděli se, že se jmenuje Balabán. Hned po tom, co přijeli domů, jim udělal v domě pěknou paseku. Barborka ho měla ale velmi ráda a bylo to poznat. Na Barborku byl Balabán nejhodnější. Hrál si s ní, doprovázel jí do školky, no proste byl její nejlepší přítel.Jednou šel Petr (Který vypráví tento příběh) s Balabánem zahrát si fotbal a zjistil že umí velice hodně věcí a že to není jen tak obyčejný vořech jak si myslel. A začal ho mít taky rád a chodit s ním na procházky. Z Balabána se stal miláček rodiny. Jednoho dne se ale Balabán ztratil a všichni byli velice smutní. Jednoho dne k nim přišel muž a vedl toho samého psa, který se jim zatoulal. Ten pán se jmenoval Čapek a před tím vlastnil Balabána, ale musel do nemocnice a Balabána nechal doma a sousedé ho proto odvedli do útulku. Nakonec zůstal pán u Neumanových a posadil se na Dědovu židli u stolu. A všichni byli rádi, že se jim Balabán vrátil a že na prázdné židli u stolu zase někdo sedí a večer co večer při večeři je veselo.