Dálkový výslech

Rozhovor Václava Havla se svým známým, novinářem, Karlem Hvížďalou. Ve své podstatě jde o Havlův memoár, tudíž je dílo spíše subjektivní úvaha než vyloženě kniha vědeckého charakteru. Karel Hvíždala se v celkem pěti kapitolách knihy dotazuje Václava Havla na nejrůznější záležitosti týkající se Havlova politického života, politické situace v Československu a také Havlovy umělecké tvorby. První kapitola knihy je věnována zejména Havlovu vyrůstání. Havel líčí své dětství jako vyrůstání v buržoazních podmínkách a blahobytu. Přesto se však s kapitalismem nikdy nedokázal ztotožnit, neboť cítil velkou sociální propast mezi ním a jeho vrstevníky. Jeho touha po jisté formě vyrovnání jej ovlivnila na celý život včetně jeho umělecké tvorby. Nástup komunismu způsobil to, že se Havel stal terčem tzv. třídního boje, což způsobilo jeho pohled na svět jakoby zvenčí. Tuto situaci sám označuje jako pohled ze zkušenosti s absurditou. Část kapitoly se také zabývá Havlovou dramatickou tvorbou, kterou Havel vnímá jako silně ovlivněnou Kafkou. Okolnosti spojené s režimem po r. 48 Havel popisuje jako ovlivňující, důležité je, zda ovlivnil osobnost kladně či záporně. V období napsání knihy (1985) se Havel popisoval jako vyloženě apolitická osobnost, člověk bez vyhraněného politického názoru a než strůjcem politiky se cítí být jejím kritikem a chce o ní psát pravdu. Ve smyslu lidskosti, poctivosti a mravnosti má podle jeho slov nejblíže k socialistovi a demokratovi. Pojem socialista přestal Havel používat v 70. letech po rozhovoru s Jiřím Ledererem, pozdějším chartistou a emigrantem. Další otázky Hvíždaly směřují na Havlův pohled na soudobé problémy světa a společnosti jako takové. Krizi soudobé společnosti spatřuje odpovídající Havel v globalizaci a špatném duchovním stavu společnosti (přesněji ve ztrátě duchovního horizontu, metafyzických jistot, nadosobní mravní autority a zážitkům transcendentna). Východisko z krize světa vidí ve změně lidského vědomí a respektu k mimosvětské autoritě. Co se týče politiky, spor levice a pravice považuje za nesprávně spojován čistě s vlastnictvím výrobních prostředků, což je chybné, neboť problém tkví v tom, že by člověk měl být mírou všech struktur včetně hospodářských. Ani z hospodářství se nesmí ztrácet osobní vztahy. Totálně zestátněné hospodářství v Československu tyto vztahy ničí. Změna systému nelze zajistit změnou organizace, nýbrž vzpamatováním samotného člověka, kdy člověk musí obětovat něco z osobních zájmů ve prospěch obecných a musí nést odpovědnost za to, co se ho přímo týká. Druhá kapitola knihy se zaměřuje na vztah Havla k divadlu, na jeho vlastní tvorbu a na hodnocení českého divadla od 60. do 80. let. Havel odmítá psát vyloženě buditelská díla, touží psát jen pravdu, což mu ale režim neumožňuje. V následující kapitole Havel vzpomíná na 60. léta, konkrétně na vstup do redakční rady Tváře a na své členství ve svazu spisovatelů, ke kterému však cítil odpor. Rok 1968 chápe jako logickou dohru předchozího vývoje a proces sebeosvobozování a sebeuvědomování společnosti. Známý je Havlův výrok: „Ledy tály a okna se otvírala.“ Političtí představitelé začali být podporováni i zdola, což ale vedlo k oboustranným rozpakům, lid měl strach ze zrady celonárodního snu. Havel v knize přiznává, že nebyl v centru Pražského jara, tam totiž podle Havla působili jen komunisté. Havel se v této době věnoval cestování. Píše ale článek do literárních novin s názvem „Na téma opozice“, kde vyslovuje myšlenku založení nové, demokratické strany jako důstojnou opozici proti KSČ. Popisuje také svoje setkání na srazu nejvyšších představitelů KSČ se spisovateli v Hrzánském paláci, kde vedl dlouhý hovor s Alexandrem Dubečkem o uvolnění politického napětí a benevolentnějšímu přístupu k formující se opozici. Dubček se sice Havlovými radami neřídil, přesto jej ale Havel uznával, protože ho Dubček alespoň vyslechl. Havel je též v kapitole dotázán Hvížďalou na možnost předejit invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Havel považuje tehdejší československou armádní morálku za příliš nízkou, než aby byla schopna se postavit na odpor. Navíc nebylo možno případný odpor efektivně organizovat. Naopak pozitivněji k možnosti odporu se Havel staví v případě Moskevských dohod, kde podle něj bylo možné smlouvy nepodepsat. Pookupační restaurace režimu by ale proběhla bez ohledu na to, pouze možná pomaleji. Havel zmiňuje také 21. srpen 1968, kdy se u přátel v Liberci zapojil do odbojového dění (rozhlas, televize), což ale bylo poměrně méně rizikové než jinde, neboť Liberec nebyl přímo okupován. Už tehdy Havel považoval sovětskou okupaci za přelomovou událost, kterou nelze vytěsnit z povědomí obyvatel a nelze přesně určit, jak a kdy se to v chování lidí projeví. Koncem 60. let se Havel začal účastnit veřejného života, především jako iniciátor studentských protestů, stávek, demonstrací, peticí apod., pořádal debaty na fakultách, v továrnách a sepisoval nejrůznější prohlášení. V srpnu 1969 píše dopis Dubčekovi, kde ho upozorňuje na potřebu odejít z politického dění s určitou mírou důstojnosti. V dopise se objevila i myšlenka, která se později uplatnila v Chartě 77. Šlo o myšlenku, že ne vždy musí být mravní čin rovnou nějak politicky významný, může se ale časem silně politicky zhodnocovat. Sedmdesátým letům se Havel věnuje ve 4. kapitole knihy. Považuje ale toto desetiletí za nanicovaté a mdlé, dokonce jako období Husákova mrtvolného ticha, konzumní každodennosti a rezignované apatie. Sjezdy spisovatelů se konaly nadále, avšak jen na Havlově chalupě. Spisovatelé zde zformulovali edici ze sborů jejich textů zvanou Petlice. Havel v v této kapitole reaguje i na politiku détenté, a to silně negativně. Považuje tuto praxi za naivní a sebevražedný způsob uvolňování napětí. V roce 1975 píše otevřený dopis Gustavu Husákovi, kde mu dává odpovědnost za situaci ve státě, kterou nazývá mizérií. Reakcí na dopis bylo několikaměsíční vězení. Po propuštění se Havel seznamuje s básníkem Ivanem „Magorem“ Jirousem, představitelem československého undergroundu a členem Plastic People, načež jsou členové této skupiny uvězněni. Následkem byla masová protestní akce demonstrující za jejich propuštění, která se rozšířila i za hranice ČSSR. Dochází k propojení několika vrstev lidí, výsledný celek se stává základním masivem Charty 77. Charta jako taková vznikla po třech schůzích Havla a jeho blízkých přátel, kdy se určilo, kdo budou mluvčí Charty a dohodlo se její samotné znění. Havel popisuje proces, kterým měla být Charta prezentována, a to odesláním federálnímu shromáždění a následným uveřejněním. Havel je následně vyslýchán a 14. ledna se nevrací z výslechu a je uvězněn, což zanechalo silný dopad na jeho psychice. Po propuštění, již smířen s pravděpodobnými následky, spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a vedl různé polemiky s režimem. Uvězněn byl ještě roku 1979, a to rovnou na 4 roky. Ve vězení píše Dopisy Olze. Propuštěn z vězení je Havel roku 1983 ze zdravotních důvodů, ovšem dá se spekulovat o politickém tahu Husáka - díky rostoucímu tlaku veřejnosti. V páté, poslední kapitole knihy, Havel začíná hovořit o azylové politice západních demokracií, kde zdůrazňuje, že je lepší bojovat, než jen utíkat. Kritizuje i některé články v exilových časopisech. Havla zajímá vznikající pohyb a naději dosud bezmocných lidí, kteří se opět začínají podle Havla zajímat o věci, na které dávno zanevřeli. Dorůstá také nová generace. Obsáhle Havel odpovídá na Hvízdalovu otázku na Havlovo sebehodnocení. Havel považuje svůj život za nehynoucí paradox, v ničem se necítí být odborníkem, přestože se angažuje v mnoha rozličných směrech. Cítí se býti osobností značně rozpolcenou, jeho popis však přes obsáhlé formulace svých vlastností působí příkladně skromně, přesto říká vše potřebné. Poslední Hvížďalova otázka je směřována na Havlovu plánovanou budoucnost. Havel říká, že jeho život stále bude plný paradoxů a dochází k závěru, že ho tyto paradoxy v životě baví. Styl Havlova psaní je až překvapivě srozumitelný, byť se jedná o formu rozhovoru a kniha je plná popisů vlastností a osobností. Jednotlivé kapitoly jsou řazeny chronologicky, což přispívá k přehlednosti titulu. Působivé byly Havlovy odpovědi především na téma jeho vlastní osobnosti. Historické události popsal Havel v knize více než odborně spíše filosoficky a s velkou mírou subjektivity, což přináší neotřelý pohled na jinak poměrně dobře známou etapu nedávno minulé historie naší země.