Společenské proměny v čase socialistického experimentu

Studie rozšiřuje pohled na zkoumané období o podrobnější anatomii fungování společnosti z hlediska vztahu mezi mocí a občany. Přes všechny formy mobilizace souhlasu a ideologickou a sociální manipulací s obyvatelstvem existoval vždy rozdíl mezi chtěnou a skutečnou kontrolou moci nad společností. Nenaplněné naděje většiny obyvatelstva po druhé světové válce na demokratické uspořádání společnosti i dělnictva na zlepšení jejich sociálního postavení otřáslo začátkem 50. let legitimitou vládní moci. Pod tlakem sociálních protestů a obav z eskalace sociálního napětí byla politická reprezentace nucena po roce 1953 přecházet od konfrontačních metod k ekonomickým a sociálním kompromisům. Na neorganické zásahy do kontinuity sociálních systémů (sociálního zabezpečení a vzdělávací soustavy) a na omezení suverenity reprezentantů sociální ochrany obyvatelstva (sociálních institucí a odborů) jejich aktéři odpovídali kritikou a často i neposlušností při realizaci směrnic shora. I na tyto formy odporu musela monopolní moc reagovat určitými politickými ústupky. Nejvážnější reakcí na neudržitelnost převzatých modelů centrální regulace ekonomických a společenských procesů a na změny ve složení obyvatelstva a jeho hodnotové orientace bylo formování reformního projektu v 60. letech. Široká podpora reforem v praxi občanským hnutím, vznik konsenzu mezi vedením a společností umožňoval rozvinout reformní program do podoby postupného vytváření systému nové kvality. Porážkou občanského hnutí skončila etapa experimentování se socialismem, po níž bylo možné systém měnit již jen zvláštní, „revoluční“ cestou.