Gottfried Wilhelm Leibniz Reihenfolge der Bücher

Die Neuausgabe bietet eine überarbeitete Fassung des 1925 von Artur Buchenau übersetzten Textes, der sorgfältig auf Grundlage der Gerhardt'schen Ausgabe der Originaltexte redaktionell bearbeitet wurde. Zusätzlich enthält das Werk ein Register der Schriften und Namen, das eine gezielte Recherche und ein besseres Verständnis der Inhalte erleichtert.

Die Sammlung von Ernst Cassirer präsentiert die Hauptschriften von Gottfried Wilhelm Leibniz, einem bedeutenden Vertreter der Systemphilosophie. Sie beleuchtet seine Auseinandersetzung mit wissenschaftlichen Problemen seiner Zeit und den universalistischen Charakter seiner Philosophie, insbesondere in Bezug auf Methodologie, Ethik und Rechtsphilosophie.

Noch vor ganz kurzer Zeit dachte man, wenn von deutscher Philosophie die Rede war, beinahe ausschließlich an Kant und seine Nachfolger, mit welchen das Licht in der Finsterniß aufgegangen sei. Was vor ihm auf diesem Felde geschehen, ignorirte man entweder ganz, oder man glaubte es mit dem Namen Wolffianismus und Dogmatismus hinlänglich abgefertigt zu haben. SelbstLeibnitz, dem es Manche nicht verzeihen konnten, daß er französisch geschrieben, war zu großem Theile Tradition. Seine Monaden waren populär, seine Theodicée nannte man hie und da; von seinem bedeutenden Einfluß auf die Folge- und Neuzeit war wenig die Rede. Kant galt allgemein für die Pforte deutscher Weltweisheit. Allein selbst dieser lief zuletzt Gefahr, über seinen Enkeln in den Winkel gestellt zu werden, und genoß, obgleich man ihm noch immer die Ehre anthat, ihn als Pförtner des philosophischen Hörsaales zu betrachten, kaum ein kärgliches Gnadenbrot.

" Noch vor ganz kurzer Zeit dachte man, wenn von deutscher Philosophie die Rede war, beinahe ausschließlich an Kant und seine Nachfolger, mit welchen das Licht in der Finsterniß aufgegangen sei. Was vor ihm auf diesem Felde geschehen, ignorirte man entweder ganz, oder man glaubte es mit dem Namen Wolffianismus und Dogmatismus hinlänglich abgefertigt zu haben. SelbstLeibnitz, dem es Manche nicht verzeihen konnten, daß er französisch geschrieben, war zu großem Theile Tradition. Seine Monaden waren populär, seine Theodicée nannte man hie und da; von seinem bedeutenden Einfluß auf die Folge- und Neuzeit war wenig die Rede. Kant galt allgemein für die Pforte deutscher Weltweisheit. Allein selbst dieser lief zuletzt Gefahr, über seinen Enkeln in den Winkel gestellt zu werden, und genoß, obgleich man ihm noch immer die Ehre anthat, ihn als Pförtner des philosophischen Hörsaales zu betrachten, kaum ein kärgliches Gnadenbrot. Dies hat sich im letzten Decennium mit Einemmale geändert. Eine plötzliche bibliographische Thätigkeit ist über die Literatur gerathen; der Deutsche sammelt von allen Seiten die Schätze, die er sonst bisweilen sorglos unbeachtet gelassen, mannigfache Editionen vergriffener Meisterwerke aller Art und jeder Zeit werden veranstaltet, und, den ungünstigsten Fall angenommen, haben diesem literar-historischen Treiben auch die beiseitegelegten Schriften der vorkantischen Periode die Aufmerksamkeit zu danken, die man von Neuem ihnen zugewendet. Leibnitz' philosophische Werke erschienen zum ersten Mal vollständig gesammelt von Erdmann; Guhrauer schrieb dessen Biographie und gab seine deutschen Schriften heraus; eine Auswahl seiner historischen Manuscripte ist auf dem Wege. Sogar Wolff, der lang verunglimpfte, gescholtene, der ehrlicheWolff par excellence gelangte wieder zu Ehren; wenigstens gab Wuttke dessen interessante Selbstbiographie heraus und verspricht eine ausgewählte Gesammtausgabe seiner zahllosen Schriften. Die Scholastiker werden aufgesucht, gesichtet, und Männer der äußersten Linken wie Feuerbachhalten Leibnitz und Bayle der ausführlichen Würdigung und Besprechung werth. Auch die mehrfachen Gesammtausgaben von Kant, die nun vollendete von J. G. Fichte, dieAuerbach'sche Uebersetzung Spinoza's, die Ausgaben Mendelssohns gehören hieher."

Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické sémantiky, metodologie, metafyziky a přírodní filosofie. Jednotlivá témata z uvedených oblastí jsou v textech představována (jak je pro Leibnize charakteristické) z rozličných úhlů pohledu a s rozličně kladenými důrazy. Výbor zahrnuje ucelenější systematizující podání, polemické a programové texty, texty týkající se logicko-sémantických a metafyzických základů reality a myšlení i filosoficky nejpodstatnější pasáže z Leibnizovy korespondence s jeho současníky. Nabízí i nový překlad Monadologie, jež v současnosti platí za nejznámější Leibnizův text.

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) war ein bedeutender deutscher Philosoph und Mathematiker der Aufklärung. In seinem Werk behandelt er die Übereinstimmung von Glauben und Vernunft, die Güte Gottes, menschliche Freiheit und den Ursprung des Übels sowie die Verteidigung Gottes' Gerechtigkeit.

"Gott ist die Urmonade" erläutert die Leibnizsche Monadenlehre, die besagt, dass alle Monaden von der Urmonade ausgehen und nur durch sie erschaffen oder zerstört werden können. Leibniz zielt darauf ab, die metaphysischen Aspekte seines Systems französischen Gelehrten näherzubringen.

Metafyzická rozprava byla sepsána v zimě 1685–1686, kdy Leibniz sloužil již desátým rokem u hannoverského dvoru, nejprve jako knihovník a pak také jako osobní poradce lankraběte Ernsta Augusta. Podle Leibnize je spisek výsledkem dlouhodobého přemítání – a vskutku lze říci, že představuje první soustavné, co možná úplné a vposled i zakládající podání Leibnizova myšlení před monadologickou tezí. Stran vzniku spisu Leibniz sám uvádí: „Sestavil jsem před nedávnem (nacházel jsem se totiž na místě, kde jsem pár dní neměl co na práci) drobnou metafyzickou rozpravu a rád bych k ní znal mínění pana Arnaulda. Pojednávám zde totiž o otázkách milosti, Božího spolupůsobení na tvory, povahy zázraků, příčiny hříchu a původu zla, nesmrtelnosti duše, idejí, a to způsobem, jenž podle všeho nabízí nové průzory, a může tak vysvětlit velké těžkosti". Takto se nit Metafyzické rozpravy odvíjí od dokonalostí Božích, přes otázku zázraků a universálního řádu, k pojmu individuální substance a kritice základů Descartovy fyziky, aby se následně prostřednictvím teorie zobrazení navrátila zpět k Božím atributům a kulminovala v kristologickém rozjímání. Vydání zahrnuje originální francouzský text podle Akademického vydání doplněný o některé poznámky na okraj, vsuvky, přeškrtnutá či vypuštěná místa z různých fází geneze textu; původní český překlad spolu s poznámkovým aparátem pořídili Jan Makovský a Martin Škára.

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

Pacidius Philalethi je filosofický dialog o povaze změny a kontinua, přítomných v pohybu, složený more socratico v říjnu 1676 během plavby z Anglie do Holandska, na konci Leibnizových pařížských let. Mezi významnými objevy diferenciálního počtu a rovnicemi zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů, představujících hlavní vědecké přístupy doby, metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času. Zkoumá otázky a obtíže spojené se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí táhnou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek je zásadní nejen pro Leibnizovo chápání povahy kontinua a nekonečna, ale také pro budoucí vývoj filosofie monád a možnost založení infinitesimálního počtu. Dialog poskytuje cenný pohled na cesty a úskalí raně novověké přírodní vědy usilující o nekonečno a na labyrint Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu je připojena úvodní studie, která zkoumá místo dialogu v Leibnizově době a myšlení, a také problematiku kontinua mezi geometrií a fyzikou. Doprovodný komentář objasňuje některé detaily kriticko-historické povahy a rozšiřuje perspektivy probíraných otázek.