Helena Honcoopová Bücher

Kniha představuje zlatou éru japonské poezie, jak ji v době Heian pěstovala aristokracie u císařského dvora v Kjótu.Jádrem knihy je kompletní překlad sbírky Sto básní od sta básníků, kterou z tisíců veršů zařazených do tzv. Císařských antologií vybral a uspořádal slavný básník a literární teoretik Fudžiwara no Teika kolem r. 1236. Tato dodnes nejznámější sbírka klasické poezie je perlou na šňůře skvostných literárních děl starého Japonska. Do historického, literárního i výtvarného kontextu sbírky Sto básní zavede čtenáře obsáhlý úvod, zatímco doslov se soustředí na staré japonské poetiky a vysvětlení básnické dikce, figur a estetiky pětiverší waka (zvaných též tanka). Dalších sto deset přeložených básní ilustruje slohový vývoj této formy, její tematické a metaforické bohatství a jazykové zvláštnosti staré japonské poezie.

Rozsáhlý výbor z díla jednoho z nejlepších japonských básníků Kobajašiho Issy (1763-1827), jehož tvorbu zná český milovník japonské poezie již z oblíbeného výboru Pár much a já (DharmaGaia 1996). Jeho haiku, zaměřená převážně na přírodní motivy (měsíc, květy, vítr, voda, zvířata, hmyz, ale i lidé a bozi), jsou díky jeho nesmírné citlivosti a otevřenosti vůči i těm nejdrobnějším tvorům považována za momentky absolutní komunikace. Překladatel Antonín Líman o něm napsal, že jeho něžný pohled má v sobě až vesmírnou toleranci a dětskou čistotu.

Národní galerie v Praze má v držení unikátní japonský ilustrovaný rukopis Ögi no söshi (Kniha vějířů) – soubor poezie waka s ilustracemi ve tvaru vějířů. Tento básnický směr byl rozšířený od konce období Muromači (1336-1573) až do raného období Edo (1603-1867). Pražská kniha vějířů je se svými 120 dochovanými básněmi největší sbírkou svého druhu na světě. Průvodní studie této publikace napsali odborníci ze tří kontinentů: japonská odbornice Yasuhara Makoto provedla základní výzkum rukopisu, kanadský prof. Mostow jej analyzoval v souvislostech s dobovými literárními a divadelními formami a česká japanoložka Helena Honcoopová obohatila publikaci o výtvarný a literární kontext vývoje japonské kultury.

Hmyz v klasické japonské poezii 8.–20. století. Tematický výbor japonských básní o hmyzu obsahuje 65 pětiverší waka a 155 trojverší haiku. Je rozdělen do osmi částí podle nejčastěji frekventovaných druhů hmyzu, odedávna v poezii oblíbených díky duchovnímu vlivu šintoismu a buddhismu.

Japonské horory : ďáblové, démoni, monstra, strašidla, čarodějové, duchové a přízraky v japonském umění 18. a 19. století / Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze a Galerie Arcimboldo, autor katalogu Helena Honcoopová, Jakub Zeman.

Bambusy v tušové malbě - ze Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze

Katalog výstavy japonské knižní grafiky 17. až 19. století ze sbírek Joe Hlouchy a Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze.

Matsuo Bashôs Reisetagebuch „Auf schmalen Pfaden durchs Hinterland“ (1689) gehört zu den Meisterwerken der Weltliteratur. Vor dem Hintergrund einer monatelangen Wanderung durch Japan entstand ein Dokument meditativer Selbstaneignung. Mit höchster Aufmerksamkeit für Natur und Leben porträtiert Bashô sich wie ein asketischer Mönch und entwirft eine poetische Bildergalerie feinster Lebensmomente, die dauerhaft in Erinnerung bleiben.

Japonské rybářské povídky. Soubor šesti rybářských povídek jednoho z nejvýznamnějších japonských moderních autorů přeložili Antonín Líman a Jura Matela. Doslov napsala Zdenka Švarcová, ilustrace vybrala Helena Honcoopová.