Tomáš Gabriel Bücher

Vyprávění o životě a skutcích Broňky, bořitelky statků, která brázdí zemi spolu s ostatními kočovníky a hledá poslední zbytky starousedlíků, ukrytých ve statcích, za humny, ve stodolách, na vejmincích a v silážních věžích. Jsou to vrazi a věznitelé zvířat, vykořisťovatelé takzvaných zaměstnanců, zakladatelé agrárních pouští, zneuživatelé zákona o volném setrvávání osob. Nikdo z kočovníků si není jistý, kde přesně se jejich statky nacházejí, právě proto, že jsou stále na místě. Napsáno jako reakce na výtvarnou tvorbu Martina Lacka, který byl následně osloven, aby knihu ilustroval. V jistém smyslu tak je i text ilustrací k Lackově výtvarné práci, která konfrontuje hrdinská fantasy klišé s motivy ženství a která skrze záměrnou pixelovitost tematizuje digitalitu jako svébytnou formu výrazu. Lackův hrubý a groteskní přístup k malbě koresponduje s Gabrielovým přístupem k jazyku.

Alois se rozhodne s pomocí lana a háku tajně vrátit do svého rodného domu, který musel být dříve prodán a jehož noví vlastnící jej přestavěli na prasečák. Mezi romantickými představami a realitou je však rozdíl, a tak se místo návratu do minulosti odvíjí nová budoucnost, ve které láska, čest i klukovská spontaneita začínají něčím páchnout.

Básně Tomáše Gabriela bedlivě zkoumají, jak snadno se pod jazykem zřítí každá stylizace. Stačí jen trochu rozšířit segment zabírané skutečnosti a to, čím bychom tak rádi byli, se rázem zdá být nedohledné, legrační. Tomáš Gabriel (1983) je básník, literární kritik, zaměřující se na současnou českou poezii, a překladatelz angličtiny (Ashbery, Carson aj.). Vydal básnické sbírky Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012), Obvyklé hrdinství (2016), Prequel (2018), Broňka aneb Konec starousedlictví v Čechách (2020), prózu Čest chlapa (2021) a dvojjazyčnou česko-ukrajinskou knížku pro děti Ořezávátko pro Alisu (2022).

Je mýtus něčím, co nás předchází, nebo spíš něčím, co očekáváme? Bylo by možné prostě říci, že mýtus je pouze naší nostalgií nafouknutá banální minulost a reálný význam pro budoucnost je někde na úrovni placeba. Poezie nám ale na tuto otázku dává jinou odpověď: objevuje podstatu mýtu ve věcech samých, nikoli v jejich historickém významu. Jako by odpovídala už tím, že se podvoluje spíše fikci, přirovnání, formě převlečené za obsah a obsahu převlečenému za formu než prosté odpovědi. Už v tomto přístupu poezie ke světu je cosi hluboce ironického, cosi povzneseného nad skutečnost, nad odpověď jako možnost, jak skutečně odpovědět. Poezie Tomáše Gabriela se snaží si tuto ontologickou ironii uvědomovat, a pokud někde zachází do přílišné konkrétnosti, je si vědoma napětí, které tím vzniká.

Nová sbírka mladého autora rozrušuje stereotypy současné poezie. Už název sbírky zachycuje protiklad. Pokud hrdinství nazveme „obvyklým“, zařazujeme ho do času, zbavujeme jej kouzla, navíc z něj děláme něco rutinního. Ale neměli bychom být „hrdiny“ zcela samozřejmě? Je to jen jiné vyjádření protikladu romantiky a realismu. Humorný tón žene jeho hru (situace a příběhy) kupředu, ale co se lehce říká, může být i docela vážné, hranice mezi veselostí a šílenou „vážností“ je nejasná. Odlehčené pasáže kontrastují s přesycenými, patos sousedí s ironií. Zároveň tento svůj přístup nenabízí jako jedinou možnost tvorby a rozumění. Znovu a znovu usazuje svůj styl, zahušťuje svoji výpověď, zintenzivňuje práci s obrazem, jako by se bál tolik zrádné snadnosti a rozmáchlosti lyrického psaní. Je to svérázná, svého druhu „quijotovská“ reakce na neduhy současné poezie.

Tradiční ročenka, milovaný i nenáviděný výběr z české poezie Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

Zažral jsem se do toho tak, až jsem mírně naboural tátovo auto! Dlouhá úzká trať plná zatáček, vůně čerstvě stažených okýnek a úplná přehlídka řidičských když. Furt to pomalu graduje, skvělý vývoj hlavního hrdiny (dnes v noci se konečně cítím živý!) a naprosto výborní oponenti. Hodně pohotové a křehké poznámky o tom, jak se hlavní postava cítí uvnitř (still awake in the morning mist, grant me some grace). Ft. smutný sex. Řečeno jinak: autor Venkovního stání nenechá čtenáře ani spolknout slinu, co mu teče po bradě. Navíc provedení těžko hledá konkurenci. Tomáš Gabriel se soustředí na slabiky a pauzy a střihy — v současné poezii nemáme, myslím, lepšího střihače —, rozumí sebemenší odezvě řeči (… zjistil a vytiskl. Jeli jsme s lidmi. Já plodil, ona sbírala síly, byli jsme spolu, jedli jsme listy. Zelí; s. 7) a podle toho se (anebo si) dovede zařídit. Jazyk má vlastní vůli, básník by tudíž měl být skromný — autor tohle ctí. Taky ví to, že pokud se nechá rozptýlit emocemi, nikdy se nedozví, co mu jazyk říká. Vztek a netrpělivost vedou k porážce. Ctižádost to samý. Nakonec je to taky vyprávění o básnictví a básnících s hodně napínavými souboji. (Petr Borkovec