Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.
Antonín Procházka Bücher
Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.
„Kommet und höret die Sagen aus alter Zeit.“ So beginnt das Buch, das vom weisen Herzog Tschech, dem Urvater des Tschechenvolkes, erzählt. Es berichtet von der Fürstin Libuša, die, erfüllt von Sehergeist, das stolze Prag erblickte, als dort nur undurchdringliche Urwälder standen. In jenen Tagen lebten auch kriegerische Maiden in Böhmen, deren Mut und List in den Sagen lebendig werden. Das Schicksal des tapferen Ritters Dalibor, der im Kerker auf seiner Geige spielte und die Menschen verzauberte, ist besonders erschütternd. Er und andere wurden hingerichtet, weil sie das Unrecht, das ihnen und den Bauern angetan wurde, rächen wollten. Die Sagen erzählen von vielen Abenteuern in altem Prag, wie dem Bau des St.-Veits-Domes und den seltsamen Erlebnissen eines Studenten im Haus des Dr. Faust. Auch die Streiche des Zauberers Žito, der die fetten Schweine eines geizigen Bäckers verwandelte, sind Teil dieser Geschichten. Geheimnisvolle Prophezeihungen über die Zukunft des Tschechenvolkes runden die Erzählungen ab. Diese alten Sagen wurden von Alois Jirásek, einem bedeutenden tschechischen Schriftsteller und Historiker, überliefert. Er lebte von 1851 bis 1930 und ist bekannt für seine Romane, doch sein volkstümlichstes Werk sind die „Böhmens alten Sagen“, die nun nach Jahrzehnten wieder in einer deutschen Ausgabe vorliegen.
Ve druhé knize se autor s kritikou zaměřuje zejména na samotného Broučka. Ten se tajemnou podzemní chodbou ocitne náhle v patnáctém století, v husitské Praze připravující se na boj s křižáky. Ujme se jej pan Domšík, provádí ho po Praze a ubytuje Broučka ve své domácnosti. Autor důkladně využívá v pozdější době běžný prvek fantastických příběhů – konfrontaci obyčejného člověka s cizím prostředím, s jinou časovou rovinou. Při srovnání měla vyniknout Broučkova zbabělost a nedostatek morálky v protikladu s hrdinstvím husitů. Reálnost prožitého dobrodružství je v závěru opět zpochybněna Broučkovým procitnutím na dvorku hospody Vikárka. Výlety pana Broučka byly Leošem Janáčkem ztvárněny v podobě opery.
Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.
