Antonín Procházka Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Satirická skladba o váženém měšťanu Matěji Broučkovi a jeho výletu do 15. století se vysmívá omezenosti a bezpáteřnosti zbohatlíků na sklonku 19. století.

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).

„Kommet und höret die Sagen aus alter Zeit.“ So beginnt das Buch, das vom weisen Herzog Tschech, dem Urvater des Tschechenvolkes, erzählt. Es berichtet von der Fürstin Libuša, die, erfüllt von Sehergeist, das stolze Prag erblickte, als dort nur undurchdringliche Urwälder standen. In jenen Tagen lebten auch kriegerische Maiden in Böhmen, deren Mut und List in den Sagen lebendig werden. Das Schicksal des tapferen Ritters Dalibor, der im Kerker auf seiner Geige spielte und die Menschen verzauberte, ist besonders erschütternd. Er und andere wurden hingerichtet, weil sie das Unrecht, das ihnen und den Bauern angetan wurde, rächen wollten. Die Sagen erzählen von vielen Abenteuern in altem Prag, wie dem Bau des St.-Veits-Domes und den seltsamen Erlebnissen eines Studenten im Haus des Dr. Faust. Auch die Streiche des Zauberers Žito, der die fetten Schweine eines geizigen Bäckers verwandelte, sind Teil dieser Geschichten. Geheimnisvolle Prophezeihungen über die Zukunft des Tschechenvolkes runden die Erzählungen ab. Diese alten Sagen wurden von Alois Jirásek, einem bedeutenden tschechischen Schriftsteller und Historiker, überliefert. Er lebte von 1851 bis 1930 und ist bekannt für seine Romane, doch sein volkstümlichstes Werk sind die „Böhmens alten Sagen“, die nun nach Jahrzehnten wieder in einer deutschen Ausgabe vorliegen.

Básnická sbírka jejímž tématem je stárnutí žen. Svoji pozornost postupně věnuje oslavě jednotlivým částem ženského těla. VII. vydání. S touto sbírkou souvisí i pozdější báseň Mladé ženy, která opěvuje krásu mladých žen. Podobně jako u Starých žen se věnuje jednotlivým částem ženského těla.