Josef Petráň Reihenfolge der Bücher

Praha je centrem univerzitní vzdělanosti už bezmála sedm století. Psal se 7. duben roku 1348, kdy český král a budoucí římský císař Karel IV. založil ve svém sídelním městě první vysoké učení na sever od Alp a na východ od Rýna. Své výsadní postavení ve střední Evropě Karlova univerzita ztratila po vzniku univerzit v sousedních zemích a v Praze jí od druhé poloviny 16. století začala konkurovat – do jejich sloučení v roce 1654 – jezuitská akademie v Klementinu. Potřeba vzdělání v oborech technických a zemědělských vedla v roce 1718 ke vzniku inženýrské školy, pozdější polytechniky, posléze Českého vysokého učení technického. Na samém konci 18. století byly v Praze položeny základy výtvarné akademie, později k ní přibyla Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Ostatní veřejné vysoké školy v Praze vznikly po druhé světové válce: AMU 1945, Česká zemědělská univerzita 1952, Vysoká škola chemicko-technologická 1952 a Vysoká škola ekonomická 1953. V roce 1993 jejich počet navýšila Policejní akademie. Průvodci po historii a místopisu pražských vysokých škol i komentátory akademického života, srostlého s kulturou a společenským děním v české metropoli, jsou Josef a Lydia Petráňovi. Anglický překlad.

Praha je centrem univerzitní vzdělanosti už bezmála sedm století. Psal se 7. duben roku 1348, kdy český král a budoucí římský císař Karel IV. založil ve svém sídelním městě první vysoké učení na sever od Alp a na východ od Rýna. Své výsadní postavení ve střední Evropě Karlova univerzita ztratila po vzniku univerzit v sousedních zemích a v Praze jí od druhé poloviny 16. století začala konkurovat – do jejich sloučení v roce 1654 – jezuitská akademie v Klementinu. Potřeba vzdělání v oborech technických a zemědělských vedla v roce 1718 ke vzniku inženýrské školy, pozdější polytechniky, posléze Českého vysokého učení technického. Na samém konci 18. století byly v Praze položeny základy výtvarné akademie, později k ní přibyla Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Ostatní veřejné vysoké školy v Praze vznikly po druhé světové válce: AMU 1945, Česká zemědělská univerzita 1952, Vysoká škola chemicko-technologická 1952 a Vysoká škola ekonomická 1953. V roce 1993 jejich počet navýšila Policejní akademie. Průvodci po historii a místopisu pražských vysokých škol i komentátory akademického života, srostlého s kulturou a společenským děním v české metropoli, jsou Josef a Lydia Petráňovi.

Tradice udílení doktorátů honoris causa na západoevropských univerzitách začala koncem 15. století, avšak na pražské univerzitě se rozvinula později a z odlišných podnětů. Poprvé byla udělena čestná doktoráty v roce 1848, aby se oslavil pátý výročí založení univerzity. Tímto způsobem univerzita posilovala národní vzdělaneckou elitu a zvyšovala svou mezinárodní prestiž. Až do roku 1945 se na výběru kandidátů pro udělení čestných doktorátů projevovaly protichůdné nacionálně-ideologické názory, i po rozdělení univerzity na českou a německou v roce 1882. Autoři se zaměřují na názory v různých historických obdobích a na vliv státu na akademickou svobodu. Oslavy 600. výročí založení Univerzity Karlovy, plánované na 8. dubna 1948, byly negativně ovlivněny únorovým komunistickým převratem. Náprava nastala až po listopadu 1989, kdy byly uděleny dodatečné čestné doktoráty. Ocenění udělené 8. dubna 1998 při 650. výročí založení univerzity se řídila novým řádem z roku 2000, který stanovil, že čestné doktoráty budou udělovány osobnostem, které se mezinárodně zasloužily o rozvoj vědy nebo kultury a mají vztah k univerzitě.

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948-1968-1989) Monografie, sepsaná k příležitosti 25. výročí sametové revoluce, sleduje fáze „komunistického experimentu“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v širším historickém kontextu. Na osudech generací studentů i pedagogů ukazuje turbulenci poměrů, v nichž se od roku 1948 střídala období závislosti na komunistické ideologii s obdobími, v nichž se mnozí dopracovali k sebereflexi a samostatnému myšlení, jež vyžadovalo občanskou odvahu. Dokládá, že na fakultě byli mezi studenty i pedagogy jak lidé, kteří by tu ve svobodných poměrech neměli co pohledávat, tak erudovaní odborníci, vystavení ideologickému tlaku a kádrovému prověřování, v horším případě pak dohledu tajné státní policie. Šířeji se věnuje především událostem roku 1989, podmínkám i průběhu politického převratu, a snaží se postihnout dědictví minulosti v dalším vývoji fakulty.

Profesor Josef Petráň vzbudil před lety neobvyklou pozornost sondou do dějin své rodné vsi Ouběnic na Benešovsku, v které vypsal osudy jejich obyvatel od kolonizačních počátků v 11. a 12. století až na práh 21. století. V této knize svou vlastivědnou romanci rozšířil, prohloubil a ještě více zalidnil. V příběhu jedné vsi nastínil navíc nejdůležitější vývojové trendy dějin českého venkova, a to nejen srovnáním s jejím bezprostředním okolím, Benešovskem a Podblanickem, ale i v celozemském měřítku. Právě druhou polovinu 20. století považuje autor za dobu zániku vesnice v její původní formě jako společenstva výrobců zemědělských produktů. Komunistických experiment ho jen brutálně urychlil, neboť stejný proces, byť v uhlazenějších formách, proběhl i v soudobé západní Evropě. Právě kapitoly o socializaci venkova patří k nejpůsobivějším částem celého díla.

Kniha významného českého historika přináší statě z četných prací Josefa Petráně, které se z různých úhlů pohledu zabývají kulturními dějinami. Fundované a zároveň čtivé studie, které byly samostatně publikovány v průběhu několika uplynulých desetiletí, jsou tak příhodně shromážděny na úctyhodné ploše téměř šesti set stran.

Podtitul: Soumrak tradičního venkova. Úspěšný svazek příběhu Ouběnic, dovedený do konce první světové války, vzbudil zaslouženou pozornost jako brilantní ukázka „dějin viděných zdola". V pokračování dovádí profesor Petráň dějiny své obce až na práh současnosti a opět se jedná o ukázkovou mikrohistorickou sondu, metodologicky velmi inspirativní, kde spojuje osudy jedné vesnice na Benešovsku se širšími osudy kraje i celé země. Autor tentokrát čerpá především z rodinných pamětí, jež nejlépe zrcadlí mentalitu našich předků, ale také z kronik, úředních pramenů (zejména četnických hlášení), regionálního tisku a samozřejmě i z vyprávění pamětníků. K nim ovšem patří i sám autor.

Nové a aktualizované vydání knihy profesora Petráně, v níž na pozadí popisu korunovačního plesu císaře a krále Leopolda II. podal poutavý a zasvěcený obraz českých zemí i celé Evropy v době, kdy doznívaly josefinské reformy, zároveň se však od západu, z Francie, blížil revoluční příboj a s ním související společenské změny.