Jean Clair Reihenfolge der Bücher

Książka Jeana Claira reprezentuje specyficzny, niestandardowy typ refleksji humanistycznej, łączącej narrację eseju, akademickie j rozprawy i polemiki artystycznej o zabarwieniu politycznym. Tekst wręcz tętni erudycją, odwołaniami do poglądów historyków sztuki, filozofów, językoznawców i antropologów od XIX w. do współczesności. Literacki temperament Autora sprawia, że myśli prezentowane są dynamicznie i intrygująco, różnorodne wątki splatają się, dopełniają, czasem konkurują, pozostawiając czytelnikowi pole do refleksji. Książka zawiera specyficzną konstrukcję literacko-intelektualną. Pierwsza lektura ujawnia nam segmenty różnych zagadnień, które mimo pozornej diachronii tworzą zespoły problemowych „jednostek”. Dopiero rozdział czwarty Twarz i morda doprowadza nas do teorii artystyczno-antropologicznej Claira, co z kolei zmusza nas do powtórnego, pogłębionego czytania początkowych rozdziałów, by móc ponownie przemyśleć zarysowane idee. (Z Posłowia)

Plutarque raconte que, des sept mille Athéniens faits prisonniers durant les guerres de Sicile, échappèrent aux travaux forcés dans les latomies, et donc à la mort, ceux qui surent réciter à leurs vainqueurs Grecs comme eux, quelques vers d'Euripide. Les nazis n'appliquèrent pas ce trait de clémence antique aux déportés des camps. Pourtant la mémoire - la culture - joua un rôle majeur dans le destin de certains déportés. En septembre 1944, le peintre Zoran Mušic est déporté à Dachau. Il y réalise, au risque de sa vie, une centaine de dessins décrivant ce qu'il voit : les scènes de pendaison, les fours crématoires, les cadavres empilés par dizaines, c'est-à-dire l'indescriptible. La question que pose ce livre est la suivante : que pouvait alors la mémoire contre la mort, l'art contre l'indicible ? Non pas "après", mais dans le quotidien de la vie des camps ? Et que peut-elle aujourd'hui ?

Cet ouvrage a été publié à l'occasion de l'exposition "Sigmund Freud, du regard à l'écoute" présentée au musée d'art et d"histoire du Judaïsme, Paris, du 10 octobre 2018 au 10 février 2019.00À travers une iconographie exceptionnelle étayée par des essais d'historiens des sciences, de l'art et des religions, cet ouvrage propose un regard renouvelé sur le cheminement scientifique et intellectuel de Sigmund Freud. Mettant en lumière l'importance de ses recherches dans le domaine de la neurologie, Freud, du regard à l'écoute s'attache à faire redécouvrir l'invention de la psychanalyse et son développement au-delà du cercle viennois, puis son impact sur le surréalisme alors même qu'elle se construit dans le refus de l'image, s'épanouissant dans les associations de mots et l'écoute en l'absence de toute représentation visuelle : le lisible contre le visible, le mot contre l'image

Kann man in aller Kürze viel, ja neues sagen? Die Kunstgeschichte des 20. Jahrhunderts in prägnanten Ausführungen so plastisch zusammenfassen, dass Leserinnen und Leser das Gefühl haben, nach all den Ausstellungen, Filmen, Büchern und Artikeln noch etwas lernen zu können? Ja, es ist möglich. Jean Clair, Gründer des Picasso-Museums in Paris und renommierter Kunsthistoriker, meistert dies auf brillante Weise. Er liebt pointierte Aussagen und ist ein Meister der Verknappung, während er unorthodoxe Meinungen vertritt, im Gegensatz zu Kollegen, die auf neutralen Konsens setzen. Clair tritt frech, polarisierend und erfrischend auf. In diesem Gespräch, das erstmals auf Deutsch erscheint, musste er sich kurz fassen und durfte nur die herausragendsten Entwicklungen der modernen Kunstgeschichte skizzieren. Diese Konzentration bietet den Leserinnen und Lesern maximale Fokussierung bei großer Tiefenschärfe. Jean Clair (geb. 1940) ist im deutschsprachigen Raum noch zu unbekannt, was erstaunlich ist. Diese elegante, reich illustrierte Mini-Ausgabe bietet eine hervorragende Gelegenheit, ihn kennenzulernen. Übersetzt von der ausgezeichneten Elisabeth Edl, ist dies die Nummer 2 der erfolgreichen MiniBibliothek.

Crimes, prisons, décapitations, autant de thèmes qui parcourent en tous sens l'art depuis la Révolution française et ses premières tentatives d'abolir la peine de mort. Qu'il soit politique ou crapuleux, le crime de sang décuple par l'image sa puissance fantasmatique sur nous. Car la violence, même si elle n'est pas assortie de l'expression du plaisir, en apporte au spectateur, quelle que soit sa répulsion première. Des représentations littérales aux allégories de toutes sortes, la peinture confirme à foison cette ambiguïté fondamentale: des pendus de Victor Hugo à La Justice et la Vengeance divine poursuivant le Crime de Pierre Paul Prud'hon. De nouveaux thèmes s'imposent à l'imaginaire, telle la femme criminelle. Stigmatisée par Jacques Louis David, réhabilitée par Paul Baudry puis noircie à nouveau par Edvard Munch, Charlotte Corday rejoint ainsi les figures du mythe. Se pose aussi la question des rapports entre folie, génie et crime, des prisonniers d'Eugène Delacroix à ceux d'Egon Schiele. Les plus grands artistes sont ceux chez qui la représentation exaspérée du crime ou de la peine capitale aboutit au saisissement maximum, de Francisco Goya et Théodore Géricault à Edgar Degas, Pablo Picasso, Otto Dix, George Grosz. Paria social, monstre conscient ou tueur irresponsable, le criminel a toujours fait débat. De même, son châtiment. Il n'est pas de meilleur miroir de l'homme et de l'art modernes.

Jean Clair je přední francouzský teoretik umění, bývalý dlouholetý ředitel Picassova muzea. Zaměřuje se především na osobnosti francouzského i světového moderního umění, jako jsou Marcel Duchamp, Gustav Klimt, Pablo Picasso, Balthus či fotograf Henri Cartier-Bresson, ale i na obecnější teoretické úvahy z oblasti výtvarného umění a estetiky. Český čtenář měl možnost seznámit se zatím pouze se dvěma kratšími, byť myšlenkově hutnými Clairovými pracemi – Úvahami o stavu moderního umění z roku 1983 a Odpovědností umělce z roku 1997 (Barrister & Principal, 2006). Kontroverzní a hodně diskutovanou práci O surrealismu napsal Clair v roce 2003 záměrně v pamfletickém stylu, jenž vzdáleně připomíná styl surrealistů. Jak ironicky poznamenává v jejím úvodu: Nebyl to právě Breton, kdo tvrdil, že pravda vždy jen získá, když se vyjádří urážlivě?!

Chcete se seznámit s názory skutečného francouzského konzervativce? S nepopulárními a politicky nekorektními úvahami vytříbeného estéta a erudovaného kunsthistorika, pro kterého je moderní doba především synonymem kulturního úpadku a zpovrchnění? Přečtěte si Protivný deník Jeana Claira! Myšlenkově hutná a jazykově vytříbená kniha deníkových záznamů, jež po vydání ve Francii okamžitě vyvolala vlnu vášnivých diskusí, rozhodně nenechá nikoho chladným ani u nás. Konzervativně založené čtenáře uchvátí, liberály nejspíše dovede k zuřivosti..., i když autor vlastně píše pouze o tom, co ho jen tak napadne...

„Wydaje się, że już zaakceptowano w pełni przekonanie, że zbiory publiczne nie są dziedzictwem duchowym, świadectwem historii danego kraju i wizerunkiem jego pamięci, tak dalece cennej dla naszych laickich demokracji, jak cenne były dla wiernych w społeczeństwach religijnych obiekty kultu, ale że są tylko zwyczajnym towarem, który można odstępować, wymieniać, wypożyczać, a po pewnym czasie sprzedawać. Taka, już powszechna, postawa przypomina w swoim skrajnym wyrazie „rewolucję kulturalną” podobną do tamtej, którą w 1968 roku urzeczywistnili chińscy przywódcy polityczni. Dochodzi do głosu wprawdzie w sytuacji kapitalistycznej globalizacji, jednak kryje w sobie właściwości nieujawnione i radykalne, ponieważ ma za podstawę takie samo pogardzanie historią, kulturą, przeszłością i przejętym po niej dziedzictwem. Ten okolicznościowy tekst nie utracił jeszcze swego sensu dlatego, że prócz sprawy Abu Zabi porusza również kwestię znaczenia kultury, a w szczególności muzeów w społeczeństwie, w którym kultura nie jest niczym więcej niż rozrywką, a muzea pełnią funkcję supermarketów”.

V knize má čtenář možnost seznámit se se dvěma kratšími, byť myšlenkově hutnými Clairovými pracemi – Úvahami o stavu moderního umění z roku 1983 a Odpovědností umělce z roku 1997. Obě studie, byť vyšly s odstupem téměř patnácti let, spolu úzce souvisejí a v mnohém se doplňují. Obě přesahují úzce kunsthistorický rámec a nabízejí originální a současně erudovaný pohled na uměleckou avantgardu dvacátého století.

Rayon : Art Editeur : Gallimard Date de parution : 2005 Description : In-4, 192 pages, broché remplié, occasion, très bon état. Envois quotidiens du mardi au samedi. Les commandes sont adressées sous enveloppes bulles. Photos supplémentaires de l'ouvrage sur simple demande. Réponses aux questions dans les 12h00. Librairie Le Piano-Livre. Merci. Référence catalogue 65291. Please let us know if you have any questions. Thanks